Revoluce proti algoritmům! (Aneb proč se bouřit tam, kde to dává smysl.)

Algoritmy sociálních sítí denně formují naše myšlení, aniž bychom si toho všimli. Když se bouřit, tak tam, kde to dává smysl! Vezměme si zpět právo volby nad tím, co skutečně chceme vidět.

Řekněme si to na rovinu: Mladí lidé se obecně neradi nechávají ovlivňovat. Chtějí si na všechno přijít sami, prokopat se světem bez cizích rad a dobře míněných doporučení. Což je vlastně úplně přirozené. Jenže když už tak hrdinsky odmítají výchovná kázání rodičů a učitelů, proč jim totéž nevadí u něčeho mnohem zákeřnějšího?
Proč se nebrání tomu, že jejich myšlení denně formují algoritmy sociálních sítí?
Kdo za vás rozhoduje?
Kdysi – a teď už mluvím jako dědeček vzpomínající na dobu, kdy se ještě mléko prodávalo ve skle – fungoval Facebook a další sociální sítě prostě. Lidé něco napsali, sdíleli a vy jste to viděli. Žádné machinace, žádné selektivní podsouvání obsahu.
Dnes? Vítejte ve světě algoritmů, kde nějaký bezejmenný a necitlivý kód rozhoduje o tom, co je pro vás „relevantní“. Což ve volném překladu znamená: „Hele, my už víme, co chceš vidět. My víme, co tě zajímá. My víme, co tě udrží na síti co nejdéle. A co tě neudrží? To ti prostě neukážeme!“
A lidé? Tleskají. Klidně přenechají kontrolu nad svým informačním tokem chladnému kusu kódu, který nemá svědomí, smysl pro humor, ani špetku selského rozumu.
Když algoritmus ví líp než vy
Asi jste si už všimli, že když na sociální síti kliknete třeba na video o basketbalu, od té chvíle už neexistuje nic jiného. Systém si řekne: „Áha, ty miluješ basket! Tak tady máš dalších 150 klipů, ať se v tom utopíš!“ A jestli vás náhodou kromě basketbalu zajímá třeba astrofyzika, umění nebo historické dokumenty? Smůla. Klikl jsi na jedno video s LeBronem? Tak koukej na LeBrona až do konce věků!
Jak může někdo s vážnou tváří říct, že tohle je inteligentní systém?!
Revoluce začíná v hlavě
Co mě fascinuje ještě víc? Že lidé vyjdou do ulic bojovat za nejrůznější příčiny – za ekologii a proti vysychání deštných pralesů (a kytky na chodbě nikdo nezaleje) nebo očistu planety (a na vlastní dětstký pokoj se zapomene), proti korporacím, za práva všeho možného i nemožného – ale nenapadne je zpochybnit tenhle tichý mechanismus, který denně nenápadně formuje jejich názory, preference a způsob uvažování.
Jak to, že ještě nevznikly masové protesty proti algoritmům? Jak to, že nikdo nevyrábí transparenty s heslem: „Nechte mě si vybrat, co chci vidět!“ nebo „Přestaňte filtrovat můj svět!“?
Místo toho se většina lidí chová, jako by bylo naprosto normální, že jim někdo podsouvá realitu ve zúžené, digitálně přibarvené podobě.
A já říkám: Ne!
Nepřenechávejme rozhodování o našem vnímání světa strojům. Nepodceňujme sílu toho, co se nám každý den zobrazuje (a co ne). Vezměme si zpět právo volby a přestaňme slepě konzumovat obsah, který někdo jiný uznal za „vhodný“.
Protože pokud nebudeme přemýšlet sami, algoritmus to rád udělá za nás. A věřte mi – jeho IQ není zas tak vysoké, jak si myslí.