Proč už nikdo nemá sílu milovat aneb jak unavený svět vyrábí vztahy na baterky

Chceme lásku, ale nemáme na ni energii. Jsme unavení z výkonu, ne ze života – a vztahy se mění v další úkol. Co když nejde o to milovat víc, ale žít tak, abychom vůbec mohli?

Říká se, že láska hory přenáší. Dneska ale většina lidí sotva přenese nákup z auta do bytu, aniž by si mezitím neudělali čtyři pauzy, dvě stories a jednu mentální krizi.
A když přijde večer?
Namísto vášnivé konverzace přijde otázka:
„Nezajdem si lehnout?“ Ale nemyslí se tím sex. Myslí se tím opravdu jen lehnout. Těsně vedle sebe, ale každý sám.
Láska bez energie je jako auto bez benzínu
Moderní člověk chce být milován. Touží po hlubokých vztazích, duševní blízkosti, autenticitě a sdílení. Ale má to jeden háček: už na to nemá sílu.
Přes den zvládá práci, schůzky, povinnosti, multitasking, nároky, kravaty i krizové porady. A večer? Večer by si rád sedl a otevřel se svému partnerovi. Ale když se otevře, tak maximálně lednička. Protože i citová intimita něco stojí. A kdo má dneska emoční rozpočet na to, aby si dovolil cítit?
Vztah jako další aplikace
Není to tak dávno, co vztahy byly přirozenou součástí života. Dneska působí spíš jako další složka projektu „životní balíček k přežití“:
Spánek ✅
Práce ✅
Fitness ✅
Bio strava ✅
Psychoterapie ✅
Vztah… eh, pending. Vztah se zařazuje jako „věc k vyřízení“. A místo lásky plné života zažíváme spíš romantický provoz. Kalendářově sladěný, organizačně zvládnutý, emocionálně vyčerpaný.
Únava z bytí, ne z práce
Možná si říkáš, že lidé jsou unavení z práce, povinností, světa. Ale to není celá pravda. Unavení jsme z neustálé potřeby být někým. Být zajímavý, úspěšný, milý, otevřený, duchaplný, stabilní, vyrovnaný, připravený. Být ve formě. Být v pohodě. Být tu pro druhé. Ale hlavně – být „nějak“, co se dá prezentovat.
Jenže pod tím vším je prostá, prachobyčejná touha:
Být s někým, kdo tohle všechno po mně nechce. Nebo ještě lépe – kdo mě vidí i tehdy, když už se nesnažím být vůbec nic.
S čím chodíš do vztahu?
Kdysi jsme si do vztahu nosili květiny, básničky, dětinské naděje a chuť objevovat.
Dnes si do vztahu často nosíme:
trauma z dětství, únavu z výkonu, emoční vyhoření, nedostatek pozornosti a aplikaci na hlídání cyklu, nálady i výdajů. A pak se divíme, že to nejiskří.
Láska není sprint. Ale ani maraton.
Láska není něco, co „si vybojuješ“, když na sobě dost makáš. Ale taky to není něco, co prostě přijde, zatímco binge-watchuješ čtyři série severské detektivky.
Láska je jako oheň. Nehoří sám od sebe, ale taky ho nepřinutíš k plamenu, když mu do ohniště cpeš cihly z rozvráceného diáře.
Někdy to chce prostě přestat honit dokonalý vztah, a začít budovat dost energie, abychom vůbec mohli někoho milovat.
Jak to přežít a neztratit cit?
Není to žádná ezoblábolná mantra. Je to jednoduché:
Přestaň přetěžovat nervový systém. Dovol si být někdy nespolečenský, nepříjemný, prostě živý. Mluv s lidmi, ale nemusíš jim říkat všechno. Jen to, co je skutečné. Zpomal. Ne abys byl zen, ale abys vůbec stihl zaregistrovat, že už jsi dávno mimo. A hlavně – přestaň hledat lásku, když sám v sobě nemáš místo, kde by mohla přistát.
Závěrem?
Láska není pro silné. Je pro ty, co mají odvahu být zranitelní.
Ale abychom se mohli otevřít, musíme mít aspoň trochu energie žít.
Takže pokud už teď víš, že večer nebudeš mít sílu milovat – nevyčítej si to.
Jen si polož otázku:
Kolik z toho, co mě vyčerpává, je fakt nutné… a kolik z toho jsem si na sebe naložil, abych si zasloužil něco, co si už dávno zasloužím – i bez toho všeho?