Proč to říkáš? A proč to vůbec říkáš mně?

Někdy lidé neslyší, co říkáte – ale co si myslí, že říkáte. Hádat se s jejich představou nemá smysl. Zkuste se jen usmát a zeptat: „Proč to říkáš?“

Povídám. Mluvím. Vysvětluju.
Druhá osoba kývá hlavou. Přikyvuje. Občas se usměje. Říkám si: výborně, chytla se. Chápe.
A pak otevře pusu…
A úplně s jistotou a vážnou tváří zopakuje něco, co jsem vůbec neřekl. Nebo ještě hůř – začne argumentovat proti něčemu, co v dané konverzaci nikdy nepadlo. A v tu chvíli si uvědomím, že jsem se opět zúčastnil něčeho, čemu se pracovně říká:
Hádka s vlastním vnitřním hlasem, přenesená na nevinného kolemjdoucího.
Když slyšíš něco, co nikdo neřekl
Znáte ten typ posluchače?
Sotva začnete mluvit, už se mu klepe brada a oči těkají po mezerách mezi větami. Vyloženě čeká, až konečně přestanete, aby mohl říct to svoje. (Poznámka: někdy přestáváte mluvit jen proto, abyste ho ušetřili infarktu.)
Další typ si vás vyslechne, pak se krátce zamyslí… a pak vaše sdělení zjednoduší, zkroutí a shrne, až z něj zůstane chabý stín. „Jo, takže ty říkáš, že všichni lidi jsou blbí.“ (Říkáte si: vážně? O dechu vesmíru a vnitřní svobodě jsem mluvil… jak jsme došli až sem?)
A pak je tu třetí, nejzábavnější druh: slyší něco úplně jiného, než jste řekli. Většinou něco, co potřebuje slyšet, aby si mohl rozčileně stoupnout na imaginární bedýnku a zahájit vášnivou řeč. V lepším případě na vás spustí s dramatickým „to teda ne!“ V horším se urazí, ačkoliv jste vlastně ani nezačali mluvit o něm.
Proč to říkáš?
V těchto situacích je nejlepší nevysvětlovat, neobhajovat se, neskotačit v cizích domněnkách jako v cizích ponožkách. Stačí se mile usmát a položit onu jedinou kouzelnou větu:
„Proč to říkáš?“
Věřte nebo ne – většina lidí ztuhne. Někteří se dokonce zarazí a začnou přemýšlet. (Ne všichni. Někteří si myslí, že přemýšlení je jen nepříjemný zvuk, který vydává mozek těsně před poruchou.)
Ale často právě tahle jednoduchá otázka přenese tíhu důkazu na druhou stranu. A co je hlavní – elegantně ukáže, že hádka se odehrává pouze v hlavě onoho člověka. Vy jste jen kulisa.
Když se lidé hádají sami se sebou
Řeknete něco o vztazích a najednou se někdo pohorší, že „ne všichni muži jsou stejní!“
Řeknete, že život není černobílý – a někdo se rozčílí, že „zlehčujete problémy!“
Řeknete, že dnes prší – a někdo vám vpálí, že „nemáte právo kritizovat počasí!“
A vy si říkáte:
Cože?! Kde to jsem? Měl jsem jen takovou poznámku. Vlastně spíš myšlenku. Vlastně spíš… já nevím, povzdech. A najednou tu stojím jako obžalovaný ve vlastní větě.
Většina lidí totiž neslyší vás. Slyší sebe v reakci na vás. A to není totéž.
Kdy jsme vlastně přestali poslouchat?
Možná ve chvíli, kdy jsme začali mít pocit, že naše reakce je důležitější než původní myšlenka. Kdy „rozumět“ přestalo být cílem – a stalo se nepohodlným krokem mezi „mlčet“ a „říct svoje“.
Poslouchání není moderní.
Dnes se nosí připravený názor, ideálně ihned k použití. A hlavně: rychle říct, co si myslím. Co cítím. Co považuji za správné. (Je to v podmínkách přátelství? Není. Ale prý to lidi sbližuje.)
Kouzlo zvídavé otázky
Když se ale zeptáte:
„Proč to říkáš?“ nebo ještě lépe:„Co tím vlastně myslíš?“...začnou se dít věci.
Někteří zjistí, že vlastně neví. Jen reagovali. Jiní zjistí, že se spletli. Nebo že si něco domysleli. A někdy, v těch nejkouzelnějších chvílích, dojde k tomu, že si začneme skutečně rozumět.
A to, přátelé, je dnes víc než Nobelova cena. (Snad kromě té mírové – ta se taky často dává za dobrý poslech.)
Závěrem…
Příště, až se vás někdo pokusí rozcupovat za něco, co jste vůbec neřekli,...nepřeskakujte do obrany. Nezačněte sáhodlouhé vysvětlování. Nehrajte si na textového právníka vlastních vět.
Jen se usmějte a řekněte:
„Proč to říkáš?“
A klidně dodáte:
„Já to totiž neřekl.“
A pokud to pochopí – vyhráli jste. A pokud ne – no co. Alespoň jste si s nikým nepokazili vztah kvůli jeho vlastní iluzi.