Proč si začneme stěžovat na věci, za které jsme se ještě včera modlili

Po něčem toužíme, získáme to – a za čas si na to začneme stěžovat. Proč se z našich splněných snů tak rychle stávají samozřejmosti, které už ani nevidíme?

Je to jeden z nejzvláštnějších lidských triků. Roky po něčem toužíme. Pak to konečně dostaneme. A za nějakou dobu si na to začneme stěžovat. Nejdřív si přejeme lepší práci. Když ji dostaneme, vadí nám šéf. Pak pracovní doba. Potom kolegové. A nakonec zjistíme, že nám vlastně vadí celá práce. Přejeme si vlastní byt. Konečně ho máme. A začne nám vadit hypotéka, soused, malá kuchyně a to, že se v sobotu musí sekat tráva. Přejeme si vztah. Potkáme člověka, kterého jsme si vysnili. A za dva roky si říkáme, proč pořád nechává ponožky na zemi. Je až fascinující, jak rychle dokážeme proměnit splněné přání v důvod ke stížnosti.
Ještě včera to byl sen
Pamatujete si na něco, po čem jste kdysi opravdu toužili? Ne takové to: „Bylo by to fajn.“ Ale něco, o čem jste si říkali: „Kdybych tohle jednou měl, byl bych úplně spokojený.“ Možná vlastní bydlení. Možná peníze. Možná práce, kterou jste si přáli. Možná člověk, se kterým budete žít. Možná svoboda. Možná jen obyčejný klid. A pak se to stalo. A první týdny nebo měsíce jste si říkali: „To je paráda.“ Jenže potom se něco změnilo. Nezměnila se věc. Změnili jsme se my. Z toho, co bylo výjimečné, se stala samozřejmost. A samozřejmost má jednu velkou nevýhodu. Přestáváme ji vidět.
Mozek je v tomhle trochu hajzlík
Když získáme něco nového, chvíli si toho všímáme. Nové auto voní. Nový byt nás baví. Nová práce nám připadá skvělá. Nový vztah je plný drobností, kterých si všímáme. Jenže mozek si zvyká. To, co bylo včera nové, je dnes známé. To, co bylo včera výjimečné, je dnes standard. A to, co je standard, už většinou nevnímáme. Ale zkuste nám jednu jedinou věc vzít. Najednou ji vidíme dokonale. Přestane fungovat topení. A zjistíme, jak nádherná věc je teplo. Rozbije se lednička. A najednou nám dojde, že vlastně nebylo vůbec špatné mít doma studené pivo. Vypadne internet. A během pěti minut máme pocit, že civilizace definitivně skončila. Přitom ještě před pár desítkami let by člověk považoval možnost okamžitě komunikovat s někým na druhém konci světa za naprosté čarodějnictví. Dnes nás dokáže vytočit, když se video načítá o tři sekundy déle. Zázrak se právě stal normou.
A norma je neviditelná
Možná je to jeden z důvodů, proč si často myslíme, že máme méně, než skutečně máme. Ne proto, že bychom toho měli málo. Ale protože většinu toho už nepočítáme. Nikdo ráno nevstane a neřekne: „Skvělé! Teče mi teplá voda.“ To by působilo trochu divně. Nikdo se neposadí k počítači a neřekne: „Jak úžasné, že během několika sekund můžu zjistit, co se právě děje na druhém konci světa.“ Ne. Místo toho řekneme: „Zase se to seká.“ A je to. Zázrak zmizel. Zůstal problém.
Podobně zacházíme i s lidmi
A tady už to začíná být trochu nepříjemné. Člověk, který nám kdysi připadal úžasný, může po letech působit obyčejně. Ne nutně proto, že se změnil. Možná jsme si jen zvykli, že tam je. Na začátku si všímáme, že nám napíše. Že se zeptá, jak jsme se měli. Že přijde domů. Že nás obejme. Že nám udělá kávu. Po několika letech už to skoro nevidíme. Ale všimneme si, že jednou kávu neudělal. „Ty už se vůbec nezajímáš.“ A je to zvláštní. Tisíce věcí, které člověk udělal správně, se mohou stát neviditelnými. Jedna věc, kterou neudělal, najednou svítí jako neon. Možná proto se některé vztahy nerozpadají kvůli tomu, že by v nich bylo málo dobrého. Rozpadají se proto, že dobré věci přestaly být vidět.
Člověk si zvykne i na vlastní štěstí
Tohle slovo používám schválně opatrně. Ne proto, abychom se vraceli k nějakému „buďme šťastní a vděční“. Spíš proto, že si někdy vůbec neuvědomujeme, jak rychle se mění naše měřítko. Když jsme byli mladší, chtěli jsme vydělávat určitou částku. Když ji vyděláváme, připadá nám normální. A chceme víc. Chtěli jsme vlastní bydlení. Máme ho. A řešíme, jak je drahé. Chtěli jsme děti. Máme je. A řešíme, že neposlouchají. Chtěli jsme volnost. Máme ji. A začneme řešit, že nevíme, co s ní. To neznamená, že problémy nejsou skutečné. Jsou. Hypotéka opravdu stojí peníze. Děti opravdu někdy neposlouchají. Práce může být opravdu náročná. Jenže vedle problému může současně existovat něco, co jsme si kdysi přáli. A to druhé postupně zmizí z našeho radaru.
Nejhorší je, že si toho všimneme často až při ztrátě
Některé věci začneme opravdu oceňovat až ve chvíli, kdy o ně přijdeme. Člověk odejde z práce a najednou mu chybí kolegové. Partner odejde a najednou si vzpomene, jaké to bylo, když večer někdo čekal doma. Dítě vyroste a rodič si uvědomí, že mu kdysi vadilo přesně to, co by dnes dal všechno za to znovu slyšet. A možná právě proto je ztráta tak dobrý učitel. Protože odstraní samozřejmost. Najednou nám ukáže hodnotu věci, kterou jsme přestali vidět. Jenže je to poněkud drahý způsob učení. Nemusíme všechno ztratit, abychom si všimli, že to máme.
Stačí si občas představit, že to zmizí
Nejde o nějaké každodenní cvičení v úzkosti. Nemusíme ráno vstávat a představovat si vlastní pohřeb, abychom ocenili, že žijeme. To už by bylo trochu moc. Ale občas není špatné udělat jednoduchý mentální experiment. Představte si, že vám dnes někdo vezme něco, co považujete za naprostou samozřejmost. Co by vám chybělo nejvíc? Možná konkrétní člověk. Možná zdraví. Možná domov. Možná práce. Možná možnost rozhodovat o vlastním čase. A pak si položte ještě jednu otázku: Všiml jsem si toho vůbec dnes? Ne jestli to mám. Ale jestli to vidím. Protože mít něco a vnímat to nejsou stejné věci.
A možná máme problém s jednou velmi nebezpečnou větou
„To už je přece normální.“ Ano. Je. Jenže normální neznamená bezcenné. To, že jste si na něco zvykli, neznamená, že to ztratilo hodnotu. Jen to ztratilo novost. A to jsou dvě úplně jiné věci. Nový byt je nový jen chvíli. Pak je to domov. Nový vztah je nový jen chvíli. Pak je to člověk, který vedle vás ráno chrápe. Nová práce je nová jen chvíli. Pak je to práce. A možná právě tady děláme chybu. Čekáme, že něco bude pořád vyvolávat stejný pocit jako první den. Jenže život takhle nefunguje. Hodnota věci nemusí růst s intenzitou pocitu, který z ní máme.
Možná bychom si měli občas vzpomenout na člověka, kterým jsme byli
Na toho, který ještě neměl to, co dnes máme. Protože právě on by možná na náš současný život koukal úplně jinak. Představte si, že by se k vám mohl na jeden den vrátit vy sami před deseti lety. Pustili byste ho k sobě domů. Ukázali mu svůj život. Práci. Rodinu. Možnosti. Věci, které dnes používáte bez přemýšlení. Co by asi řekl? Možná by vám nevěřil. Možná by si připadal jako v budoucnosti. A možná by nechápal, proč si pořád na něco stěžujete. „Počkej. Ty tohle opravdu máš?“ „Jo.“ „A jsi nespokojený?“ „No…“ „Tak co ještě chceš?“ A my bychom mu samozřejmě začali vysvětlovat. Protože jsme velmi dobří v tom, proč něco nestačí.
Jenže problém není v tom, že chceme víc
To je důležité. Toužit po dalším není hřích. Chtít lepší práci, větší byt, víc peněz, jiný vztah nebo nový život není samo o sobě špatně. Problém nastává ve chvíli, kdy kvůli tomu přestaneme vidět to, co už máme. Protože pak můžeme celý život běžet za dalším bodem na horizontu a vůbec si nevšimnout, že jsme mezitím dorazili na místo, o kterém jsme kdysi snili. A zase běžíme. Protože náš mozek mezitím přepsal mapu. Tohle už je normální. Tohle už nepočítáme. Tohle už není nic zvláštního. A tak hledáme další.
Možná tedy nepotřebujeme další splněné přání
Možná potřebujeme jen občas navštívit vlastní minulost. Podívat se na život očima člověka, který ještě neměl to, co dnes považujeme za samozřejmost. Protože možná zjistíme něco trochu trapného. Že jsme se celé roky snažili získat věci, které jsme nakonec získali. A pak jsme je tak rychle zařadili mezi samozřejmosti, že jsme začali hledat další. Ne proto, že bychom byli špatní nebo nevděční. Ale protože člověk si dokáže zvyknout téměř na všechno. Na pohodlí. Na peníze. Na svobodu. Na lásku. Na bezpečí. Na vlastní život. A právě proto možná stojí za to občas udělat něco úplně obyčejného. Podívat se kolem sebe. A uvědomit si: „Tohle jsem kdysi opravdu chtěl.“ Protože možná největší absurdita není, že chceme pořád víc. Největší absurdita je, že si někdy stěžujeme právě na to, co jsme kdysi považovali za splněný sen.