Proč si někdy raději vytvoříme nepřítele, než abychom připustili, že nám nerozumí

Někdy si z člověka, kterému nerozumíme, raději uděláme nepřítele. Je totiž jednodušší říct „je špatný“ než připustit, že se naše světy jednoduše nepotkaly.

Někdy potkáme člověka, se kterým se jednoduše míjíme. Ne proto, že by byl hloupý. Ne proto, že by byl zlý. Jenom zkrátka žije v trochu jiném vnitřním světě. Jinak přemýšlí, jinak vnímá některé situace a na stejné věci reaguje způsobem, který nám nedává smysl. A právě v tu chvíli se může stát něco pozoruhodného. Místo abychom si řekli: „Asi si prostě nerozumíme,“ začneme hledat důkaz, že s ním není něco v pořádku. Je arogantní. Je pokrytec. Je hloupý. Je bezcharakterní. Nebo rovnou úplný idiot. Prosté konstatování, že se dva lidé míjejí, je totiž pro naše ego až příliš obyčejné. Nenabízí žádného viníka, žádné vítězství ani příjemný pocit, že my jsme ti, kteří věci pochopili správně. A tak si raději vytvoříme nepřítele. Protože když je problém v něm, nemusíme se zabývat tím, proč jsme si vlastně nerozuměli.
Když rozdíl povýšíme na vinu
Představte si, že někomu vyprávíte o něčem, co je pro vás důležité. O svém rozhodnutí, životním postoji nebo způsobu, jakým se díváte na svět. Čekáte možná pochopení, nebo alespoň trochu zájmu. Druhý člověk však reaguje jinak, než byste si přáli. Zlehčí to. Položí otázku, která vám připadá úplně mimo. Nesouhlasí. Nebo jen mlčí, protože vlastně neví, co na to říct. A v nás se něco pohne. Místo abychom připustili, že jsme se nedokázali potkat ve stejném významu, začneme si jeho reakci vysvětlovat charakterem. On je necitlivý. Závistivý. Povrchní. Možná nám to nepřeje. Přitom mohl jenom věci vidět jinak. Nemusel mít stejnou zkušenost, stejné priority ani stejnou potřebu přikládat našemu tématu význam. Jenže takové vysvětlení je psychologicky poněkud neuspokojivé. Neobsahuje totiž jasné rozdělení rolí. Když řekneme „nerozumíme si“, stojíme oba na stejné úrovni. Když řekneme „on je pokrytec“, máme rázem jasno. My jsme ti upřímní a on je problém. Z rozdílu jsme udělali morální otázku. Z nesouladu důkaz viny. A jakmile někoho označíme za špatného člověka, můžeme přestat poslouchat, co skutečně říká. Vždyť proč bychom se zabývali názorem někoho, koho jsme právě zařadili mezi ty méně hodnotné?
Nepřítel je někdy jen člověk, kterému nerozumíme
Zajímavé je, jak rychle dokážeme přejít od neporozumění k odsouzení. Člověk řekne něco, co si vyložíme jinak, než to zamýšlel. Místo otázky „Jak jsi to myslel?“ přijde závěr: „Ty jsi opravdu neuvěřitelný.“ Někdo se zachová způsobem, který nás zaskočí. Místo snahy zjistit, co se stalo, si vytvoříme příběh o jeho úmyslech. Udělal to schválně. Chtěl mě ponížit. Potřebuje mít navrch. A někdy to tak skutečně být může. Ne každý konflikt je nedorozumění a ne každý nepříjemný člověk je pouze nepochopený génius. Existují lidé bezohlední, manipulativní i záměrně krutí. Jenže problém spočívá v tom, že si často vystačíme s odsouzením ještě dřív, než zjistíme, co se vlastně stalo. Je to rychlejší. Pohodlnější. A hlavně to chrání naši představu o sobě. Protože připustit, že nám někdo nerozumí, může znamenat i připustit, že jsme mu něco nedokázali vysvětlit. Že jsme použili slova, která v něm vyvolala jiný význam. Že jsme se možná dotkli něčeho, co jsme sami neviděli. Nebo že jsme jednoduše očekávali, že svět bude pro druhého stejně samozřejmý jako pro nás. A to už je poněkud méně příjemné.
Jak moc potřebujeme, aby byl ten druhý špatně?
Vytvoření nepřítele nám neposkytuje pouze vysvětlení. Poskytuje nám také určitou úlevu. Když se s někým míjíme, zůstává mezi námi nepříjemná nejistota. Nevíme, proč se nedokážeme domluvit. Nevíme, zda jsme něco přehlédli. Nevíme, jestli má smysl pokračovat v rozhovoru. Když druhého označíme za hlupáka, máme najednou hotovo. Nemusíme už přemýšlet. Nemusíme se ptát. Nemusíme hledat společný jazyk. Stačí si v duchu odškrtnout: „S tímhle člověkem nemá cenu ztrácet čas.“ Někdy je to samozřejmě zdravý závěr. Jsou lidé, se kterými opravdu není bezpečné nebo smysluplné pokračovat v kontaktu. Ale jindy je naše rychlé odsouzení jen způsob, jak si ušetřit nepohodlí z toho, že svět není tak přehledný, jak bychom potřebovali. Je totiž mnohem jednodušší mít proti sobě nepřítele než člověka, kterému nerozumíme. Nepřítel má jasnou roli. Člověk, kterému nerozumíme, nás nutí přemýšlet. A přemýšlení je někdy podstatně náročnější než rozhořčení.
Možná nejsme tak snadno pochopitelní, jak si myslíme
Na celé věci je ještě jedna nepříjemná stránka. Když odsuzujeme člověka jen proto, že nám nerozumí, obvykle zapomínáme na vlastní nečitelnost. My přece také nejsme pro každého srozumitelní. Některé naše reakce mohou působit přecitlivěle, jiné chladně. To, co považujeme za upřímnost, může někdo jiný vnímat jako bezohlednost. Naše potřeba svobody může druhému připadat jako nezájem. Jeho potřeba jistoty zase nám jako omezenost. Kdo z nás má právo rozhodnout, že právě jeho způsob vnímání je jediný rozumný? Možná si někdy nevytváříme nepřítele proto, že by nám druhý skutečně ublížil. Možná ho vytváříme proto, že nás zneklidňuje skutečnost, že vedle nás existuje někdo, kdo svět neskládá ze stejných dílků. A místo abychom přijali, že se naše světy nemusí protnout, prohlásíme jeden z nich za vadný. Je to taková malá psychologická zkratka. Nemusíme pochopit druhého, když ho můžeme odsoudit. Nemusíme připustit rozdíl, když z něj můžeme udělat důkaz jeho špatnosti. Jenže tím si často neulehčíme život. Pouze ho rozdělíme na správné a nesprávné lidi, přičemž na té správné straně jsme pochopitelně my. Možná bychom si proto příště, když nás někdo začne rozčilovat, mohli položit poněkud méně pohodlnou otázku: „Je ten člověk opravdu zlý, nebo jenom nerozumí světu tak jako já?“ A ještě jednu: „A pokud nerozumí mně, proč mám tak naléhavou potřebu vysvětlit si to jeho vinou?“ Ne každý člověk, se kterým se míjíme, je náš nepřítel. Někdy je to jen někdo, s kým se naše světy nepotkaly. A možná nemusíme z každého člověka, kterému nerozumíme, udělat špatného člověka jen proto, abychom se sami cítili jako ti dobří.