Proč si necháváme diktovat pravidla od lidí, kterým bychom nikdy nedali právo je určovat

„Tak se to prostě dělá.“ Pravidlo ale není přírodní zákon. Někdo ho kdysi vytvořil a důvod jeho existence mohl dávno zmizet. Proč ho tedy pořád posloucháme?

„Tak se to prostě dělá.“ Tohle je jedna z nejzajímavějších vět, které jsme si vymysleli. Protože když ji někdo řekne, většinou nás ani nenapadne zeptat se: A proč? Tak se to prostě dělá. Aha. Výborně. Argument ukončen. Můžeme pokračovat.
Přitom pravidla nejsou přírodní zákony
Když pustíte kámen z ruky, spadne. S tím toho moc nenaděláme. Gravitaci můžeme kritizovat, můžeme ji označit za diskriminační vůči kamenům, ale pravděpodobně tím nic nezměníme. Pravidlo je něco jiného. Pravidlo vytvořil člověk. Někdo někdy řekl: „Budeme to dělat takhle.“ A ostatní řekli: „Dobře.“ A pak se to dělalo takhle deset let. Dvacet let. Padesát let. A po určité době už nikdo neví, proč. Jen ví, že se to tak dělá.
A tím vzniká něco velmi zvláštního
Pravidlo časem získá autoritu jen tím, že existuje dost dlouho. Nikdo už nemusí vysvětlovat jeho smysl. Nemusí mít dobrý důvod. Stačí, že je staré. Je to trochu jako s nějakou babiččinou krabicí na půdě. Nikdo neví, co v ní je. Nikdo ji dvacet let neotevřel. Ale vyhodit ji? To ne! „Co kdyby tam něco bylo.“ A tak ji máme dalších dvacet let. S pravidly to děláme podobně.
„Vždycky jsme to tak dělali.“ Ano. A? Tohle je možná jedna z nejhorších obhajob čehokoli. Protože skutečnost, že něco děláme dlouho, vůbec neznamená, že to děláme dobře. Znamená pouze, že jsme to dlouho dělali. Kdyby délka existence automaticky dokazovala správnost, dodnes bychom považovali spoustu dávných nesmyslů za vrchol lidské moudrosti. Naštěstí se občas našel někdo, kdo řekl: „A proč vlastně?“ A tím začal problém. Naštěstí.
Jenže my máme z otázek někdy strach
Protože otázka je nebezpečná. Odpověď může být nepříjemná. „Proč tohle pravidlo máme?“ „Protože se to tak dělá.“ „Dobře. Ale proč?“ „Protože to tak bylo vždycky.“ „A kdo to vymyslel?“ „Nevím.“ „A proč to tedy pořád děláme?“ A v tu chvíli se může stát něco velmi nepříjemného. Nikdo neví. A přesto to všichni dodržují. To je fascinující. Celá skupina lidí může několik let nebo desetiletí poslouchat pravidlo, jehož smysl už dávno nikdo nezná. A přesto se na člověka, který ho poruší, dívají jako na rebela.
Ještě zajímavější je, když už pravidlo nechrání nikoho
Některá pravidla vznikla z dobrého důvodu. Mají chránit lidi. Udržovat pořádek. Zabránit chaosu. Jenže svět se změnil. Situace se změnila. Technologie se změnily. Lidé se změnili. A pravidlo zůstalo. Protože změnit pravidlo je komplikované. Dodržovat ho je jednodušší. A tak vznikají absurdní situace, kdy všichni vědí, že je něco nesmyslné, ale všichni to dál dělají. Proč? Protože kdyby to přestali dělat oni, někdo jiný by se mohl zeptat: „A kdo vám dovolil to měnit?“ A máme další krásný argument. Nikdo. Takže to budeme dělat špatně dál.
Možná jsme si totiž zvykli respektovat pravidla víc než jejich smysl
To je podle mě mnohem hlubší problém. Když nám někdo řekne: „Tohle je pravidlo,“ často se automaticky ptáme: „Jak ho mám dodržet?“ Místo: „K čemu to pravidlo vlastně slouží?“ A přitom druhá otázka je mnohem důležitější. Protože pokud znám smysl pravidla, dokážu poznat i situaci, kdy jeho mechanické dodržení začne smyslu odporovat. Pokud znám jen pravidlo, jsem odkázaný na poslušnost.
A teď něco ještě nepříjemnějšího
Někdy pravidla dodržujeme přesto, že bychom člověku, který je vytvořil, nikdy nedali právo rozhodovat o našem životě. Představte si někoho, koho osobně neznáte. Nevěříte mu. Nesouhlasíte s jeho názory. Nepovažujete ho za autoritu. A přesto dodržujete pravidlo, které kdysi vytvořil. Proč? Protože už se z něj stalo „prostě pravidlo“. To je zvláštní forma legitimity. Člověk zmizí. Důvod zmizí. Okolnosti zmizí. Pravidlo zůstane. A my ho posloucháme.
Neříkám tím, že máme všechna pravidla zahodit
To by byla stejně hloupá myšlenka jako věřit, že všechna pravidla jsou správná. Bez pravidel by se společnost velmi rychle změnila v něco, co by připomínalo nádražní bufet těsně před zavírací dobou. Pravidla potřebujeme. Jen bychom možná měli přestat zaměňovat existenci pravidla za důkaz jeho smysluplnosti. To jsou dvě úplně jiné věci. A možná bychom si občas měli dovolit položit jednu jednoduchou otázku: „Kdyby tohle pravidlo dnes někdo navrhl poprvé, přijali bychom ho?“ Pokud ano, skvěle. Pokud ne, proč ho pořád dodržujeme? Jen proto, že už tu je?
Protože některá pravidla mají zvláštní schopnost přežít svého tvůrce
A dokonce i důvod, kvůli kterému vznikla. Mohou přežít celé generace. Mění se lidé, mění se svět, mění se okolnosti. Ale pravidlo sedí dál na svém trůnu a tváří se důležitě. A my před ním každý den smekáme. Možná bychom si proto měli občas připomenout: Pravidlo není pravda jen proto, že je pravidlem. Je to pouze rozhodnutí, které někdo kdysi udělal. A pokud jsme dostatečně dospělí na to, abychom pravidla dodržovali, měli bychom být dostatečně dospělí i na to, abychom se občas zeptali, proč. Protože nejnebezpečnější pravidlo nemusí být to, které je špatné. Nejnebezpečnější je možná to, nad kterým už se nikdo neptá, jestli je ještě správné.