Proč se tolik snažíme předělat lidi, které milujeme

Mnoho vztahů nevyčerpá nedostatek lásky, ale nekonečná snaha předělat toho druhého. Co když dospělá láska začíná až ve chvíli, kdy se vzdáme potřeby partnera opravovat?

Všiml jsem si jedné zvláštní věci. Když si pořídíte psa, většina lidí předpokládá, že se dá vychovat. Když si pořídíte kočku, většina lidí tak trochu tuší, že si bude stejně dělat, co chce. A občas mám pocit, že něco podobného očekáváme i od lidí. Jenže člověk není ani pes, ani kočka. A přesto se ve vztazích často chováme, jako bychom si právě pořídili projekt k rekonstrukci.
„Já už jsem si ho vychovala“
Je to jedna z těch vět, které se občas pronášejí s úsměvem. „Já už jsem si ho vychovala.“ „On byl dřív úplně jiný.“ „Už ví, co si může dovolit.“ Na první pohled nevinné. Jenže pod tím se skrývá zvláštní představa. Že člověka lze postupně přestavět. Trochu upravit. Trochu obrousit. Trochu přizpůsobit. A nakonec z něj vytvořit někoho, kdo nám bude více vyhovovat.
Jenže lidé mají tvrdohlavé jádro
Samozřejmě že se měníme. Přizpůsobujeme se. Učíme se. Děláme kompromisy. Ve vztazích často změníme více věcí, než jsme si kdy mysleli. Ale pod tím vším většinou zůstává něco překvapivě stabilního. Temperament. Potřeby. Způsob, jak přemýšlíme. To, co nám dává energii. To, co nás unavuje. To, co považujeme za důležité. A právě tady začínají mnohá zklamání. Protože si někdy nevybíráme člověka takového, jaký je. Vybíráme si člověka a zároveň tajně doufáme, jaký by jednou mohl být.
Muži nejsou ženy. A ženy nejsou muži.
To není hodnocení. Ani soutěž. Ani otázka, kdo je lepší. Je to jen poměrně střízlivé konstatování. Lidé se často liší ve způsobu, jak prožívají věci, jak přemýšlejí nebo co od života očekávají. A problém nevzniká kvůli samotným rozdílům. Vzniká ve chvíli, kdy je začneme považovat za chybu. Když si myslíme: „Až se bude chovat více jako já, bude všechno v pořádku.“ Jenže právě tehdy obvykle začínáme bojovat ne s problémem, ale s osobností druhého člověka.
Velký omyl dlouhodobých vztahů
Myslím, že mnoho vztahů se nevyčerpá kvůli nedostatku lásky. Vyčerpá se nekonečnou snahou o drobné předělávky. Trochu víc takhle. Trochu méně tamto. Trochu jinak reagovat. Trochu jinak myslet. Trochu jinak být. A pak jsme překvapeni, že ten druhý občas stejně udělá něco, co nám připomene, kým byl na začátku. Ne proto, že by nás neposlouchal. Ale proto, že pod všemi kompromisy pořád zůstává sám sebou.
Na závěr
Možná není největší vztahovou iluzí představa, že existuje dokonalý partner. Možná je jí víra, že člověk, kterého milujeme, se jednou stane někým úplně jiným. Lidé se totiž mění. Někdy hodně. Ale téměř nikdy ne tak, jak si to přesně naplánoval někdo vedle nich. A možná právě odtud začíná dospělá láska. Ne ve snaze druhého předělat. Ale v poměrně obyčejné ochotě přijmout, že vedle nás sedí člověk, ne domácí mazlíček určený k převýchově.