Proč se nejvíc smějeme věcem, které jsme sami zakázali brát na lehkou váhu

Čím víc nějaké téma prohlásíme za nedotknutelné, tím větší máme někdy chuť se mu zasmát. Humor totiž nemusí zesměšňovat problém. Může odhalit naši přehnanou vážnost.

Existují témata, u kterých se lidé smějí úplně přirozeně. A pak jsou témata, u kterých se nesmí smát. Tam se musí mluvit vážně. Pomalu. S patřičným výrazem. Nejlépe tak, aby bylo z tónu hlasu okamžitě poznat, že si uvědomujeme závažnost situace. A právě tady začíná být něco podezřelé. Protože čím víc nějakou věc obalíme slavnostní vážností, tím větší máme někdy chuť do ní píchnout špendlíkem. A zjistit, jestli náhodou nepraskne.
Některé věci jsme povýšili na posvátné
Jsou témata, u kterých se najednou mění pravidla. Můžete o nich mluvit. Můžete je analyzovat. Můžete pořádat konference. Můžete napsat třísetstránkovou studii. Ale zkuste si z nich udělat legraci. Najednou je všechno jinak. „Tohle není vhodné.“ „Tady není prostor pro humor.“ „Tohle je příliš vážné téma.“ A člověk si říká: Proč vlastně? Vždyť humor přece nemusí znamenat, že danou věc považujeme za bezvýznamnou. Můžeme se smát něčemu, co je vážné. Můžeme si dělat legraci z něčeho, čeho se bojíme. A dokonce můžeme použít humor právě proto, abychom ukázali, že něco vážného začínáme brát až příliš vážně.
Humor totiž někdy nesráží téma
Sráží naši posvátnou úctu k tématu. A to je docela velký rozdíl. Když si někdo udělá legraci z nějakého společenského problému, nemusí tím říkat: „Ten problém neexistuje.“ Může tím říkat: „Proč se kolem něj všichni tváříte, jako bychom právě vstoupili do chrámu?“ A to už je mnohem zajímavější otázka. Protože jakmile něco prohlásíme za nedotknutelné, přestáváme to vnímat jako obyčejnou součást reality. Stává se z toho symbol. A symboly se velmi špatně smějí.
Jenže právě proto jsou tak lákavé
Zakázané ovoce je starý lidský vynález. A platí to i pro humor. Řeknete lidem: „O tomhle se nežertuje.“ A část lidí si okamžitě začne v duchu představovat ten nejlepší vtip, jaký by na dané téma šel vymyslet. Ne proto, že by byli bezcitní. Ale protože zákaz vytváří napětí. A humor má rád napětí. Přiblíží se k hranici. Trochu ji překročí. A čeká, co se stane.
Možná proto humor tak často odhaluje pokrytectví
Protože vážná společenská řeč má jednu zvláštní schopnost. Umí zakrýt absurditu. Když něco popíšeme dostatečně vznešenými slovy, může to začít znít skoro posvátně. A pak přijde někdo, kdo to přeloží do normální řeči. A najednou se smějeme. Ne proto, že by se změnila skutečnost. Jen zmizela slavnostní omáčka. A zůstalo to, co pod ní bylo celou dobu.
Císařův problém nebyl, že byl nahý
Jeho problém byl, že všichni ostatní předstírali, že to nevidí. A možná právě proto je humor tak nepříjemný. Protože někdy udělá něco, co seriózní diskuse nedokáže. Ukáže absurditu bez powerpointu. Nemusí dokazovat. Nemusí citovat. Nemusí napsat čtyřicet stran analýzy. Stačí jedna věta. A najednou se člověk zasměje a zároveň si řekne: „Do háje… ono to vlastně opravdu je trochu absurdní.“ A přesně v tu chvíli se něco stalo. Nezměnil se svět. Změnil se úhel pohledu.
Samozřejmě existuje hranice
Tohle není obhajoba toho, že všechno je automaticky vtipné. Není. Existuje humor, který je prostě zlý. Existuje humor, jehož jediným účelem je někoho ponížit. A existuje rozdíl mezi tím dělat si legraci z nějakého jevu a dělat si legraci z člověka, který se nemůže bránit. Ale právě proto bychom měli být opatrní s větou: „O tomhle se nežertuje.“ Protože někdy tím ve skutečnosti říkáme něco úplně jiného: „O tomhle se nesmí pochybovat.“ A to už je zatraceně zajímavé.
Protože humor má jednu nepříjemnou vlastnost
Nedává věcem automaticky jejich důstojnost. Bere jim někdy právě tu vážnost, kterou jsme jim přidělili. A pokud je nějaká věc skutečně pevná, pravdivá a smysluplná, měla by snad přežít i vtip. Jestli se celá konstrukce rozsype jen proto, že se jí někdo zasmál, možná nebyla tak pevná, jak jsme si mysleli. Tohle se ostatně netýká jen společnosti. Týká se to i nás samotných.
Zkuste se někdy zasmát sami sobě
Ne proto, že byste byli k smíchu. Ale protože některé věci, které bereme strašně vážně, možná vůbec tak vážné nejsou. Naše vlastní důležitost. Naše názory. Naše malé životní rituály. Naše uražené ego. Naše potřeba mít vždycky pravdu. Člověk, který se neumí zasmát sám sobě, je totiž v poněkud zvláštní situaci. Musí celý život hlídat, aby náhodou někdo neodhalil, že jeho vlastní důležitost je trochu směšná. A to je docela vyčerpávající zaměstnání.
Možná tedy není problém v tom, že si z vážných věcí děláme legraci
Možná je někdy problém právě opačný. Že jsme některé věci začali brát tak vážně, až jsme jim zakázali lidskost. A člověk bez humoru je podivný tvor. Může být inteligentní. Může být vzdělaný. Může mít správné názory. Ale pokud se nedokáže zasmát ničemu, co považuje za důležité, možná už není pánem svých přesvědčení. Možná jsou jeho přesvědčení pánem jeho. Protože co je skutečně pevné, nemusí mít strach ze smíchu. A někdy není největší drzostí říct: „Tohle je nesmysl.“ Někdy stačí říct: „Promiňte, ale tohle je přece trochu směšné.“ A právě v tu chvíli může začít skutečná debata.