Proč se musíme za vlastní potřeby často nejdřív omluvit

Proč se za své potřeby omlouváme, ještě než je vůbec vyslovíme? Možná jsme si spletli ohleduplnost se sebezapřením. Říct, co potřebujeme, není sobectví.

„Já bych potřeboval… ale jestli vám to nevadí…“ „Já bych chtěl…, samozřejmě chápu, že ostatní možná…“ „Mně by vyhovovalo…, ale nechci být sobec.“ Všimli jste si někdy, jak zvláštní věty to vlastně jsou? Člověk chce něco úplně normálního. Nic nikomu nebere. Nikoho neomezuje. Jen řekne, co by potřeboval. A ještě předtím se za to skoro omluví. Jako kdyby vlastní potřeba byla něco, co se musí nejdřív úředně schválit.
Nejdřív omluva, potom teprve člověk
Je to skoro naučený rituál. Nejdřív vysvětlíme, že nechceme nikoho obtěžovat. Potom dodáme, že samozřejmě chápeme i druhou stranu. Pak se trochu shodíme. A teprve nakonec, pokud nám ještě zbyde odvaha, řekneme, co vlastně chceme. „Já vím, že toho máš hodně, a nechci tě zatěžovat, ale kdybys náhodou měl čas, možná bych potřeboval…“ A člověk si říká: Proč se vlastně chováme, jako bychom žádali o azyl? Vždyť jsme jen řekli, co potřebujeme.
Možná jsme byli příliš dobře vychováni
Od malička slyšíme: Mysli na ostatní. Neobtěžuj. Buď ohleduplný. Nebuď sobecký. Neber si všechno pro sebe. A to všechno jsou samozřejmě rozumné rady. Jenže někde po cestě se nám z toho může vytvořit zvláštní pravidlo: Když něco potřebuji já, měl bych mít nejdřív dobrý důvod, proč si to vůbec dovoluji. A tak se učíme svoje potřeby zmenšovat. „To nic není.“ „To zvládnu.“ „Já se přizpůsobím.“ „Mně je to vlastně jedno.“ „Nechci dělat problémy.“ A pak se jednoho dne divíme, proč nás všichni přehlížejí. No…Možná proto, že jsme jim celý život vysvětlovali, že na nás vlastně nezáleží.
Nejzajímavější je, že nás k tomu často nikdo nenutí
Tohle je na celé věci možná nejzvláštnější. Nikdo nám neřekl: „Tvoje potřeby jsou méně důležité.“ Nikdo nás možná nikdy neodmítl. Jen jsme si to začali hlídat sami. Předem odhadujeme, co by mohlo druhému vadit. Předem se omluvíme. Předem ustoupíme. Předem nabídneme kompromis. A druhý člověk ani nestihl říct, že s námi nesouhlasí. Už jsme to za něj vyřešili.
Je to taková zvláštní forma sebe-cenzury
Nečekáme, až nám někdo řekne: „Tohle si nemůžeš dovolit.“ Řekneme si to sami. A často ještě mnohem dřív. Chcete si vzít dovolenou? „Ale co když toho budu mít moc?“ Chcete odmítnout návštěvu? „Ale oni se urazí.“ Chcete říct partnerovi, že vám něco nevyhovuje? „Ale nechci být protivný.“ Chcete v práci říct, že už nechcete dělat další úkol navíc? „Ale co když si budou myslet, že nejsem týmový hráč?“ A tak dál. Člověk se postupně stane velmi efektivním manažerem vlastního zmenšování.
A potom přijde zvláštní okamžik
Jednou za čas toho máme dost. A vybuchneme. „Já už toho mám plné zuby!“ „Nikdo nikdy nemyslí na mě!“ „Já se pořád přizpůsobuju a ostatní toho jen využívají!“ A možná máme pravdu. Jenže někdy je potřeba přiznat i druhou polovinu příběhu. Oni možná opravdu nevěděli, že vám něco vadí. Protože jste jim to nikdy neřekli. Vy jste se totiž mezitím věnovali jiné činnosti. Snažili jste se být bezproblémoví.
Být bezproblémový člověk může být překvapivě drahé
Protože bezproblémový člověk obvykle neřekne: „Tohle mi nevyhovuje.“ Řekne: „To je v pohodě.“ Neřekne: „Potřebuju pomoc.“ Řekne: „Já to zvládnu.“ Neřekne: „Chci to jinak.“ Řekne: „Mně je to jedno.“ A okolí mu věří. Proč by taky nevěřilo? Když dvacetkrát řeknete „mně je to jedno“, těžko můžete být překvapení, že si ostatní myslí, že vám to je jedno.
A tady se dostáváme k jedné nepříjemné otázce
Co kdybychom přestali své potřeby předem obhajovat? Neznamená to začít být hulvát. Neznamená to říct: „Já chci tohle a všichni ostatní mě nezajímají.“ To už není sebeúcta. To je arogance. Ale existuje něco mezi tím. Něco mnohem jednoduššího: „Já bych chtěl tohle. Co chceš ty?“ Bez omluvy. Bez obhajoby. Bez předběžného přiznání viny. Protože druhý člověk má úplně stejné právo říct: „Já zase chci něco jiného.“ A teprve potom začíná skutečná dohoda.
Možná jsme si totiž spletli ohleduplnost se zmizením
Ohleduplnost znamená: „Vidím tebe a zároveň vidím sebe.“ Sebezapření znamená: „Vidím tebe a sebe raději ne.“ A to jsou dvě úplně jiné věci. Pokud pořád ustupuji, nejsem automaticky hodný člověk. Možná jsem jen člověk, který se bojí, že kdyby zabral trochu místa, někdo ho označí za sobce. Jenže život není autobus, ve kterém smí člověk stát pouze tehdy, když nikoho neobtěžuje. Máme právo zabrat trochu prostoru. Máme právo něco chtít. Máme právo říct, co potřebujeme. A druhý člověk má právo říct ne. To není konflikt. To je normální komunikace.
Takže možná příště zkuste jednu malou věc
Až budete chtít něco říct a v hlavě vám automaticky naskočí: „Promiň, že otravuju, ale…“ Zastavte se. A zkuste jen: „Potřebuju…“ Nebo: „Chtěl bych…“ Nebo: „Mně by vyhovovalo…“ A pak mlčte. Žádné vysvětlování. Žádná předběžná omluva. Žádné „ale samozřejmě chápu, když ne“. Nechte druhého, ať se vyjádří sám. Možná zjistíte něco docela překvapivého. Že se svět nezhroutí. Že vás nikdo neoznačí za sobce. Že druhý prostě řekne ano. Nebo ne. A obojí je v pořádku. Protože říct, co potřebuji, není žádost o povolení být důležitý. Je to pouze informace o tom, že existuji. A možná bychom si konečně mohli přestat dávat omluvenku za vlastní přítomnost.