Proč se divíme reakcím, když mluvíme nesmysly

Říkáme věci odtržené od reality a pak se divíme podrážděným reakcím. Možná nejsou lidé přecitlivělí – možná jen reagují na slova, která píchají jako klacek. Co když problém není v nich, ale v tom, co říkáme?

Když jsem byl malý a jezdil ještě na odstrkávadle, zeptala se mě jedna kamarádka mojí mámy: „Ondrášku, a půjčíš mi kolo?“ Byla výrazně větší než já. A hlavně – to nebylo kolo, ale odstrkávadlo. Tak jsem odpověděl, zcela upřímně a logicky: „Nejseš nějaká blboučká?“
Pamatuju si to dodnes. Ne kvůli tomu, že bych byl drzé dítě. Ale proto, že jsem nechápal, proč se dospělí smějí a zároveň se tváří pohoršeně. Vždyť to byla nesmyslná otázka. A já na ni reagoval přiměřeně realitě.
Od té doby se vlastně moc nezměnilo
Jen jsem se postupně naučil, že se tohle nesmí říkat nahlas. Že se má odpovídat „hezky“. Diplomaticky. Bez ohledu na to, jestli to dává smysl. A čím jsem starší, tím víc si všímám jedné zvláštní věci: dospělí lidé si běžně říkají absolutní nesmysly – a diví se, když na ně druzí reagují podrážděně.
Řeknou něco odtrženého od reality, bez rozmyslu, bez vztahu ke skutečnosti (a dřív bychom tomu klidně říkali lež, dnes spíš „nešikovná formulace“) a pak jsou překvapení, že to někoho zranilo, naštvalo nebo zmátlo.
Přirovnání s klackem
Víte, co mi to připomíná? Člověka, který jde po ulici a bodá kolemjdoucí klackem. Lidé uskakují. Říkají „au“. Někteří se začnou bránit. A on se diví: „Co ty lidi blbnou?“ Neuvědomuje si, že: on bodá, ostatní jen reagují, a že jakmile přestane bodat, svět se rázem uklidní.
Jenže my tohle děláme slovně. Denně. A ještě si říkáme, že jsme slušní.
Proč mluvíme nesmysly
Často proto, že: nechceme přemýšlet, nechceme nést odpovědnost, chceme říct něco, ale vlastně nevíme co.
A tak plácneme větu: „To určitě dobře dopadne.“ „Nemysli na to.“ „Vždyť o nic nejde.“ „Musíš to vidět pozitivně.“
Jenže druhý člověk v tu chvíli: trpí, něco řeší, nebo stojí nohama pevně v realitě. A my se pak divíme, že reaguje podrážděně. Že „to vzal špatně“. Že „má přehnané reakce“.
Děti jsou jen upřímnější
Dítě ještě neumí lhát společensky. Reaguje přímo na to, co slyší. Když mu položíte nesmyslnou otázku, odpoví nesmyslem. Když mu řeknete něco mimo realitu, dá vám to okamžitě najevo.
Dospělí se naučí tvářit se, že je všechno v pořádku. Ale reakce nezmizí – jen se posune: do pasivity, do podráždění, do ticha, do cynismu.
Možná to není o přecitlivělosti
Možná problém není v tom, že jsou lidé přecitlivělí. Možná je problém v tom, že říkáme věci bez vztahu k realitě a pak jsme překvapeni, že realita reaguje.
Slova nejsou neutrální. Jsou to malé klacky. A když jimi pořád šťoucháme do druhých, nemůžeme se divit, že to bolí.
Závěrem (lehce ironickým)
Od té doby, co jsem byl malé dítě na odstrkávadle, jsem se naučil spoustu věcí. Hlavně to, co se smí a nesmí říkat. Ale jednu věc jsem se nenaučil dodnes: pochopit, proč bych měl brát vážně otázky a výroky, které nedávají smysl. A možná by nebylo špatné, kdybychom si to občas připomněli všichni. Protože někdy by opravdu stačilo jediné: přestat bodat klackem a lidé se začnou chovat normálně sami.