Proč někdy zjistíme, že jsme svého otce nenáviděli hlavně proto, že jsme se mu podobali

Některé vlastnosti svého otce jsme jako děti nenáviděli. Pak zestárneme a přistihneme se, že děláme totéž. Pochopit podobnost ale neznamená omluvit jeho chyby.

Jsou věci, které pochopíme až ve chvíli, kdy zestárneme. Třeba proč náš otec nikdy neuměl říct, že nás má rád. Proč místo „mám tě rád“ opravil kapající kohoutek. Proč se na naše vysvědčení podíval a místo pochvaly se zeptal, proč tam není jednička. Proč byl někdy doma tělem, ale hlavou úplně jinde. Jako děti jsme to měli vyřešené rychle. Byl chladný. Byl přísný. Nezajímal se. Nerozuměl nám. A možná jsme měli pravdu. Jenže pak jednoho dne zestárneme natolik, že se přistihneme při něčem nepříjemném. Děláme některé věci úplně stejně. A najednou už ten příběh není tak jednoduchý.
Když je otec ještě dítětem, které si pamatujeme
Jako děti vidíme rodiče zespodu. To není metafora. Doslova. Jsou větší, silnější, rozhodují o tom, kdy půjdeme spát, kam pojedeme na dovolenou a jestli si můžeme koupit tu příšerně drahou stavebnici, kterou podle nás nutně potřebujeme k přežití. A především předpokládáme, že vědí. Že dospělí prostě vědí, co dělají. Pak vyrosteme a zjistíme nepříjemnou pravdu. Nevědí. Jen to také nějak dělají. Náš otec možná ve třiceti nevěděl o životě o nic víc než my dnes. Jen měl děti, hypotéku, práci a povinnost vypadat, že ví. To je zvláštní zjištění. Člověk, kterého jsme jako děti považovali za autoritu, se najednou začne jevit jako obyčejný chlap, který se také nějak snažil přežít vlastní život. A možná ho přitom úplně nezvládl. Stejně jako ho někdy nezvládáme my.
Najednou máme doma malého člověka
A pak se nám narodí vlastní dítě. A zjistíme, že to není tak jednoduché. Dítě něco chce. Pláče. Ptá se. Potřebuje pozornost právě ve chvíli, kdy máme něco jiného. A my najednou slyšíme sami sebe, jak říkáme: „Teď ne.“ A zarazíme se. Protože přesně to říkával náš otec. Nebo zjistíme, že místo abychom řekli „mám tě rád“, koupíme dítěti něco, co potřebuje. Že místo povídání opravíme poličku. Že když máme strach, začneme být přísní. Že když nevíme, co říct, mlčíme. A v tu chvíli může přijít velmi nepříjemná myšlenka: Co když jsem svého otce tolik nenáviděl právě proto, že jsem se mu podobal? Nejhorší na tom je, že ta podobnost nemusí být vůbec fyzická. Může být ve způsobu, jakým reagujeme pod tlakem. V tom, jak řešíme konflikty. V tom, jak dáváme najevo lásku. V tom, čeho se bojíme. V tom, co neumíme říct. A některé jeho vlastnosti, které jsme kdysi považovali za nesnesitelné, najednou objevíme ve vlastním chování. To člověka poněkud znejistí.
Neznamená to, že měl pravdu
Tady je důležitá jedna věc. Pochopit otce neznamená omluvit ho. To, že dnes rozumíme tomu, proč byl někdo krutý, neznamená, že krutost přestala být krutostí. To, že chápeme, proč byl nepřítomný, nevrátí roky, kdy nám chyběl. A to, že zjistíme, že měl také svůj strach, vlastní zranění a vlastní omezení, nemaže to, co nám udělal. Dospělost ale někdy udělá něco jiného. Vezme nám možnost vidět rodiče černobíle. A to může být paradoxně mnohem těžší. Protože když byl otec prostě „ten špatný“, bylo jasno. Mohli jsme se proti němu vymezit. „Já nikdy nebudu jako on.“ Jenže co když zjistíme, že už jsme?
„Já nikdy nebudu jako můj otec“
Tohle je možná jedna z nejčastějších vět, které si člověk v dětství řekne. A někdy je velmi užitečná. Pomůže nám přežít něco, co jsme tehdy neuměli pochopit. Jenže život má zvláštní smysl pro ironii. Člověk může celý život utíkat od svého otce a nakonec zjistit, že si ho nese uvnitř. Ne jako kopii. Spíš jako program. Některé věci jsme převzali. Jiné jsme převrátili naruby. A další děláme přesně opačně jen proto, abychom dokázali, že jsme jiní. Jenže i to pořád znamená, že se řídíme jím. Když celý život říkáte: „Já nikdy nebudu jako můj otec,“ váš otec pořád sedí u volantu. Jen jedete opačným směrem.
Možná proto někdy potřebujeme dospět, abychom mohli rodiče skutečně vidět
Jako děti jsme potřebovali rodiče. Jako dospělí už můžeme vidět člověka. Ne autoritu. Ne viníka. Ne hrdinu. Člověka. Chlapa, který možná také kdysi nevěděl, co dělat. Který měl svého otce. Který měl svoje strachy. Který možná neuměl dát lásku jinak než prací, penězi, opravováním věcí nebo tím, že prostě každý den přišel domů. A možná někdy nepřišel. Možná selhal. Možná selhal hodně. Ale čím jsme starší, tím obtížněji se nám věří, že dospělí lidé jsou bytosti, které dostaly při narození návod k použití. Protože už máme vlastní děti. Vlastní chyby. Vlastní strach. A vlastní chvíle, kdy nevíme, co dělat.
A potom přijde poslední nepříjemné zjištění
Možná jsme celý život chtěli být lepší než náš otec. A to je v pořádku. Jenže možná není potřeba být lepší. Možná stačí být vědomější. Všimnout si, kdy děláme totéž. Všimnout si, kdy mlčíme stejně jako on. Kdy se zlobíme stejně jako on. Kdy místo obejmutí opravujeme kohoutek. A tentokrát to udělat jinak. Ne proto, abychom mu dokázali, že jsme lepší. Ale proto, že už konečně máme možnost volby. Protože možná největší dospělost nespočívá v tom, že přestaneme být jako naši rodiče. Ale v tom, že poznáme, v čem jsme jim podobní – a poprvé se můžeme rozhodnout, co z toho si necháme.