Proč někdy odpovíme přesně na otázku – a přesto odpovíme špatně

Někdy odpovíme přesně na otázku, kterou nám druhý položil – a přesto se netrefíme. Protože otázka může být jen maskou pro něco úplně jiného, co se člověk bojí říct přímo.

„Jak se máš?“ „Dobře.“ A je to. Otázka zodpovězena. Jenže druhý člověk se zatváří tak, jako kdybyste právě oznámili, že jste mu ukradli ledvinu. „Dobře?“ „Ano. Dobře.“ „Aha.“ A najednou je z obyčejného slova „dobře“ začátek problému. Přitom jste odpověděli přesně. Tak co se pokazilo? Možná vůbec nic. Jen jste odpověděli na otázku, kterou druhý člověk vyslovil, místo na otázku, kterou skutečně položil.
Některé otázky totiž nejsou tím, čím vypadají
„Jak se máš?“ Může znamenat: „Jaký je tvůj zdravotní stav?“ Ale také: „Všiml sis, že se dnes necítím dobře?“ Nebo: „Chci s tebou chvíli mluvit.“ Nebo dokonce: „Všimneš si vůbec, že existuju?“ A teď si představte, že na poslední variantu odpovíte: „Dobře.“ Technicky vzato jste nic nezkazili. Komunikačně jste právě projeli kolem.
A pak se divíme, proč si lidé nerozumějí
Jeden člověk mluví v první vrstvě. Druhý poslouchá ve druhé. První říká: „Co si dáš k večeři?“ A skutečně ho zajímá, co si dáte k večeři. Druhý slyší: „Chceš se mnou dnes večer být?“ První odpoví: „Nevím, asi těstoviny.“ Druhý si pomyslí: „Takže mu na mně vůbec nezáleží.“ A první člověk nechápe vůbec nic. Vždyť přece odpověděl. Na těstoviny.
Člověk totiž někdy nepokládá otázku proto, aby získal informaci
A to je možná jeden z největších zdrojů mezilidských nedorozumění. Ptáme se: „Máš mě rád?“ A někdy ve skutečnosti říkáme: „Potřebuju se cítit bezpečně.“ Ptáme se: „Jsi na mě naštvaný?“ A někdy tím myslíme: „Mám pocit, že se mezi námi něco změnilo.“ Ptáme se: „Vadí ti, že jsem dnes nepřišel?“ A ve skutečnosti se ptáme: „Jsem pro tebe pořád důležitý?“ Jenže druhý člověk slyší první vrstvu. A odpoví na ni. „Ne.“ „Dobře.“ „Nevadí.“ A máme problém. Ne proto, že by někdo lhal. Ale protože oba vedou jiný rozhovor, aniž by si toho všimli.
Nejhorší je, když si myslíme, že druhý měl přece pochopit
„To bylo přece jasné!“ No nebylo. Kdyby bylo, pravděpodobně bychom se teď nehádali. Tohle je jedna z našich oblíbených komunikačních iluzí: Když něco cítím já, předpokládám, že to musí být zřejmé i tobě. Jenže není. Druhý člověk nemá přístup do naší hlavy. Neví, proč jsme položili právě tuhle otázku. Neví, co jsme si předtím mysleli. Neví, čeho jsme se báli. Neví, co jsme doufali, že odpoví. A tak si musí význam domyslet. A někdy ho domyslí úplně špatně.
A stejně to děláme pořád
„Co si o mně myslíš?“ „Myslím, že jsi v pohodě.“ „Jen v pohodě?“ „No… ano.“ „Takže si o mně nemyslíš nic zvláštního.“ „Cože?“ A jsme zase u toho. Jeden člověk hledal ujištění. Druhý poskytl hodnocení. Oba odpověděli podle svého chápání. A oba odcházejí s pocitem, že ten druhý je nějaký divný.
Někdy dokonce používáme otázku jako test
To je ještě zajímavější. „Kdybys mě opravdu znal, věděl bys, co tím myslím.“ Výborně. Takže máme z komunikace přijímací zkoušky. Správná odpověď existuje. Jen kandidát předem nedostal zadání. A když ji netrefí, je jasné, že mu na nás nezáleží. To je trochu nefér. A přesto to děláme. Očekáváme, že druhý člověk nebude jen poslouchat naše slova, ale zároveň správně odhadne naše pocity, historii, obavy, očekávání a momentální náladu. Ideálně bez nápovědy. A pokud se netrefí? „Ty mě vůbec nechápeš.“
Jenže komunikace není telepatie
Tohle je možná ta nejdůležitější věc. Můžeme samozřejmě očekávat, že lidé, kteří se znají dlouho, budou některé věci chápat bez vysvětlování. Ale ani ten nejlepší partner, kamarád nebo rodič nám nevidí do hlavy. A pokud chceme, aby druhý pochopil druhou vrstvu naší otázky, někdy mu ji prostě musíme prozradit. Místo: „Jak se máš?“ můžeme říct: „Připadá mi, že jsi dnes nějaký odtažitý. Děje se něco?“ Místo: „Vadí ti, že jsem nepřišel?“ můžeme říct: „Mrzí mě, že jsem dnes nebyl s tebou, a potřebuji vědět, jestli je mezi námi všechno v pořádku.“ Je to méně tajemné. Ale zato mnohem účinnější.
Protože největší komunikační problém někdy není v odpovědi
Je v tom, že jsme položili jednu otázku a očekávali odpověď na úplně jinou. A pak jsme uražení. „Já se ptal!“ Ano. Ale na co? Na informace? Na ujištění? Na zájem? Na lásku? Na omluvu? Na potvrzení vlastní hodnoty? Na něco, co sami neumíme říct nahlas? To už je podstatně zajímavější otázka.
Možná bychom proto měli přestat být tak posedlí správnými odpověďmi
A začít trochu víc přemýšlet nad správně položenými otázkami. Protože když se zeptám: „Vadí ti to?“ a ve skutečnosti chci slyšet: „Jsem pro tebe pořád důležitý?“ nemůžu se příliš divit, když dostanu odpověď: „Ne.“ A pak strávit večer vysvětlováním, že jsem vlastně myslel něco úplně jiného. Druhý člověk totiž není povinen odpovídat na otázku, kterou jsme mu nikdy nepoložili. A možná je to celé ještě jednodušší. Když chceme vědět, jestli nás má někdo rád, můžeme se zeptat. Když chceme vědět, jestli mu na nás záleží, můžeme se zeptat. Když potřebujeme obejmout, můžeme si o něj říct. Nemusíme kolem toho stavět detektivní příběh a čekat, jestli druhý správně pochopí všechny naše náznaky. Protože někdy opravdu není problém v tom, že nám lidé nerozumějí. Problém je, že jim pokládáme otázky, na které ve skutečnosti nechceme znát odpověď. Chceme odpověď na úplně jinou otázku. Jen jsme neměli odvahu ji položit.