Proč někdy dáváme víc, než po nás kdo chce – a pak máme pocit, že nás všichni využívají

Někdy nás lidé nezačnou využívat. Jen si zvyknou na to, co jim dlouhodobě nabízíme. Z laskavosti se stane standard – a z našeho „ano“ očekávání.

Je zvláštní, jak snadno si člověk může vychovat okolí. Nejdřív pro někoho něco uděláte. Pak uděláte trochu víc. Příště ještě o trochu víc. A protože vám to vlastně nevadí, nic neříkáte. A pak jednoho dne uděláte přesně to, co jste dělali poslední tři roky – a máte pocit, že vás všichni využívají. Jenže je tu jeden malý problém. Možná vás nikdo nezačal využívat. Možná jste jen postupně zvýšili svou vlastní nabídku.
Začíná to úplně nevinně
Kamarád potřebuje pomoct se stěhováním. „Jasně, přijedu.“ Příště potřebuje odvézt skříň. „Jasně, mám auto.“ Pak potřebuje něco vyzvednout. „Jasně, stejně jedu kolem.“ A najednou jste člověk, který je k dispozici vždycky. Nikdo vám přitom neřekl: „Odteď budeš dělat všechny naše pochůzky.“ Vy jste to nabídli sami. A protože jste to nabídli už pětkrát, pošesté už to druhému nepřipadá jako mimořádná laskavost. Připadá mu to jako normální věc.
A tady vzniká malý psychologický podvod
Ne mezi vámi a druhým člověkem. Ve vás. Vy totiž pořád vnímáte původní situaci. „Vždyť já pro něj dělám tolik!“ Jenže druhý člověk už nevnímá každou jednotlivou laskavost. Vnímá standard. Když jste jednou přijeli pomoct, byla to pomoc. Když přijedete desetkrát, stává se z toho vaše role. A role mají jednu nepříjemnou vlastnost:Když je jednou přijmete, okolí začne předpokládat, že v nich budete pokračovat.
Nejhorší je, že si za to potom můžeme sami
Tohle se netýká jen laskavostí. V práci: „Udělám to tentokrát po pracovní době.“ Pak ještě jednou. Pak už rovnou zůstáváte déle. A jednoho dne se divíte, proč od vás všichni očekávají, že budete k dispozici večer. Ve vztahu:„Já to zařídím.“ „Já to vyřeším.“ „Nech to na mně.“ A pak zjistíte, že bez vás druhý člověk neumí ani objednat instalatéra. Doma:„Já uklidím.“ „Já nakoupím.“ „Já to zařídím.“ A potom sedíte večer na gauči a říkáte:„Nikdo mi s ničím nepomůže.“ No…Možná jste jim to trochu zkomplikovali.
Protože lidé se přizpůsobují tomu, co jim nabízíme
Ne nutně ze zlé vůle. Když někdo opakovaně nabízí něco zdarma, bez protestu a bez podmínek, je docela přirozené si na to zvyknout. Když vám soused každý týden poseká trávník, pravděpodobně ho nezačnete příště zastavovat:„Prosím tě, už to nedělej. Nechci si na to zvyknout.“ Samozřejmě existují lidé, kteří toho zneužijí. Ale je tu i druhá možnost. Prostě jsme vytvořili nový standard a pak se na něj sami naštvali.
A teď přichází ta nepříjemná část
Často si totiž myslíme, že když řekneme:„Mně to nevadí.“tak tím problém vyřešíme. Nevadí. Dnes. Jenže zítra může vadit. A pozítří ještě víc. A přesto pokračujeme, protože nechceme být za toho, kdo najednou něco odmítá. Takže místo: „Dnes už to dělat nechci.“ řekneme:„Dobře.“ A další malá úlitba je na světě.
A pak jednoho dne vybuchneme
„Já už pro vás dělám úplně všechno!“ Druhá strana nechápavě kouká. „Ale vždyť jsi nikdy nic neřekl.“ A v tom může být celá tragikomedie. Protože my jsme si vedli účet. Oni ne. My jsme počítali: jedna pomoc, druhá pomoc, třetí pomoc, čtvrtá pomoc…Oni viděli jen člověka, který ochotně pomáhá. A najednou přijde účet. Jenže účet, který nikdo neobjednal, se těžko reklamuje.
Možná proto není vždycky řešením přestat dávat
To by bylo příliš jednoduché. Pomáhat je dobré. Být ochotný je dobré. Udělát někdy něco navíc je dobré. Problém nastává ve chvíli, kdy se z „udělám něco navíc“ stane „tohle ode mě můžete očekávat vždycky“. To je zásadní rozdíl. Jednorázová velkorysost je dar. Opakovaná velkorysost bez jakéhokoli nastavení se může stát povinností. A povinnost, kterou jsme si sami vytvořili, je docela zvláštní věc.
A možná bychom si měli hlídat jednu jednoduchou věc
Nejen:„Co po mně lidé chtějí?“ Ale také:„Co jim nabízím, aniž by to po mně vůbec chtěli?“ Protože právě tam může začít problém. Někdy totiž předběhneme potřeby ostatních tak daleko, že jim nezbude nic jiného než si zvyknout. A pak se divíme, že už naši mimořádnou ochotu nepovažují za mimořádnou. Jenže oni možná nejsou nevděční. Možná jsme jen příliš dlouho rozdávali něco, co jsme ve skutečnosti rozdávat nechtěli.
Takže příště možná není nutné říkat „ne“
Možná stačí neříct automaticky „ano“. Nechat druhého, aby se nejdřív zeptal. Nechat ho, aby si něco zařídil sám. Nechat ho, aby zjistil, že tentokrát nepřijedete. A hlavně nepanikařit z představy, že když něco neuděláme my, svět se zastaví. Nezastaví. Možná se jen někdo jiný poprvé dozví, že má vlastní ruce. Protože někdy nejsme využívaní proto, že kolem sebe máme samé vykořisťovatele. Někdy jsme jen příliš dlouho nabízeli víc, než jsme skutečně chtěli dávat. A okolí udělalo přesně to, co lidé obvykle dělají. Zvyklo si na to.