Proč nás víc pohorší slovo než to, co skutečně znamená

Máme zvláštní schopnost pohoršit se nad slovem a přitom přehlédnout skutečnost, kterou označuje. Možná někdy přelepujeme cedulky právě proto, abychom nemuseli řešit to, co je za nimi.

Máme zvláštní schopnost. Dokážeme se strašně pohoršit nad slovem, zatímco samotná věc, kterou to slovo označuje, nám může být úplně ukradená. Řeknete „sex“ a někdo se začne ošívat. Řeknete „pindík“ a část internetu se může tvářit, jako by právě začala třetí světová válka. Řeknete „smrt“ a najednou je to nějak moc negativní. Ale že spolu lidé doma patnáct let nespí? Že děti o sexu skoro nic nevědí? Že starý člověk umírá sám v pokoji? To už je jaksi méně pohoršující. Protože skutečnost nemá tlačítko Nahlásit.
Slovo můžeme zakázat. Realitu trochu hůř.
Tohle je na lidské psychice docela fascinující. Když nám něco vadí, máme někdy potřebu odstranit především jeho pojmenování. Je to jednodušší. Nemusíme řešit problém. Stačí změnit slovo. Místo „tlustý“ řekneme něco jiného. Místo „starý“ řekneme něco jiného. Místo „zemřel“ řekneme, že „odešel“. Místo nepříjemné otázky použijeme jemnější formulaci. A najednou máme pocit, že jsme udělali něco dobrého. Realita ovšem stojí vedle a kouká na nás. Tlustý člověk je pořád tlustý. Starý člověk je pořád starý. Mrtvý člověk je pořád mrtvý. A problém, o kterém jsme se báli mluvit, se mezitím nijak neurazil a nezmizel.
Možná máme někdy větší strach ze slova než ze skutečnosti
Přitom slovo je jen cedulka. Na dveřích může být napsáno WC, toaleta, záchod nebo klidně místnost určená k provádění biologických úkonů. Ať tam napíšeme cokoli, uvnitř bude pořád to samé. Jen poslední varianta bude působit důstojněji. A možná přesně takhle někdy zacházíme s celým životem. Přelepujeme cedulky. Protože skutečnost se nám nelíbí.
Jenže někdy je problém právě v tom, že jsme přestali věci normálně pojmenovávat
Když dítě neví, jak se jmenují části jeho těla, nezmizí tím jeho tělo. Když se doma nemluví o sexu, nezmizí sexualita. Když se nemluví o smrti, lidé nepřestanou umírat. Když se nesmí říct, že je někdo nemocný, nemoc tím nezíská slušnost a neodejde. Jen jsme vytvořili prostředí, ve kterém je těžší o skutečných věcech mluvit. A když se o něčem nedá mluvit, mnohem hůř se to také řeší.
Někdy se totiž pohoršujeme nad slovem právě proto, že nám připomíná něco, co nechceme vidět
Slovo „smrt“ není nepříjemné proto, že by mělo špatnou výslovnost. Je nepříjemné, protože připomíná, že zemřeme. Slovo „rozvod“ není sprosté. Jen nám připomíná, že některé vztahy nevydrží navždy. Slovo „samota“ není nebezpečné. Jen někdy trefí přesně to místo, na které jsme si zvykli nesahat. A tak raději začneme řešit slovo. Je to pohodlnější. Protože když se pohoršíme nad výrazem, nemusíme se pohoršit nad skutečností, která se za ním skrývá.
A pak vzniká zvláštní druh společenského pokrytectví
Můžeme mít dokonale uhlazený slovník a přitom dokonale neuhlazenou realitu. Můžeme mluvit o „seniorech“, zatímco jsme jejich rodiče několik měsíců nenavštívili. Můžeme mluvit o „intimním životě“, zatímco se s partnerem už roky nedotkneme. Můžeme mluvit o „odchodu“, zatímco někdo právě umírá. Můžeme používat ta nejcitlivější slova na světě a přitom se k lidem chovat naprosto necitlivě. To je možná ještě horší než sprosté slovo.
Slušný slovník totiž není důkazem slušného člověka.
Stejně jako sprosté slovo není automaticky důkazem hulváta. Samozřejmě tím nechci říct, že slova jsou bezvýznamná. Nejsou. Slovy můžeme člověka ponížit, povzbudit, zranit i zachránit. Záleží na kontextu, úmyslu i způsobu, jakým je používáme. Ale právě proto mi připadá zvláštní, když se někdy soustředíme na samotné slovo a úplně zapomeneme na to, co se skutečně děje. Je to trochu jako řešit, jestli je vhodné říct „dům hoří“, protože by to mohlo někoho vystrašit. Mezitím hoří dům. A my vedeme debatu o slovníku.
Možná bychom si tedy mohli občas dovolit říct věci normálně
Ne krutě. Ne vulgárně. Ne proto, abychom někoho záměrně zranili. Ale normálně. Protože někdy potřebujeme slyšet: „Jsi nemocný.“ „Tohle je sex.“ „Ten vztah už nefunguje.“ „Ten člověk zemřel.“ „Tohle bylo sobecké.“ „Tohle byla chyba.“ Ne proto, že bychom chtěli být necitliví. Ale proto, že bez pojmenování skutečnosti se s ní zatraceně špatně něco dělá. A možná bychom si měli připomenout jednu docela jednoduchou věc: Když přelepíme cedulku na problému, problém tím nezmizí. Jen jsme ho udělali o něco hezčí na pohled. A někdy je přesně tohle naše největší společenská disciplína. Neřešit, co se skutečně děje. Hlavně aby se to správně jmenovalo.