Proč nás někdy víc pohorší sebejistý člověk než skutečný sobec

Sebejistý člověk nemusí být sobec ani arogantní. Jen se nenechá snadno zahanbit, zatlačit nebo přesvědčit. A právě proto nás někdy dráždí víc než skutečný sobec.

Je zvláštní, koho všechno dokážeme označit za sobce. Člověk, který si vezme poslední kus dortu, protože na ostatní kašle? Sobec. Člověk, který všechny kolem sebe využívá? Sobec. Člověk, který se stará jen o sebe a vůbec ho nezajímá, co potřebují ostatní? Taky sobec. To všechno dává smysl. Pak ale přijde někdo, kdo řekne: „Tohle dělat nebudu.“ „Tohle nechci.“ „Takhle se mnou nemluv.“ „Mně to vyhovuje jinak.“ A najednou slyší: „Ty jsi nějaký sebevědomý, ne?“ A překlad často zní: „Kdo ti dovolil mít vlastní názor?“
Sebejistota je totiž trochu podezřelá věc
Člověk, který se pořád omlouvá, ustupuje a vysvětluje, bývá pro okolí pohodlný. „Nevím, jestli můžu…“ „Jestli vám to nevadí…“ „Promiň, ale já bych možná…“ Takový člověk nikoho příliš neohrožuje. Je čitelný. Dá se přesvědčit. Dá se zatlačit. Stačí trochu výčitky a už přemýšlí, jestli náhodou není opravdu špatný člověk. Pak ale přijde někdo jiný. Řekne prostě: „Ne.“ A nic dalšího. Žádná přednáška. Žádná omluva. Žádné třicetiminutové vysvětlování, proč má právo říct ne. A najednou je problém.
Protože sebejistého člověka se špatně ovládá
Nemusí být nepříjemný. Nemusí být arogantní. Nemusí nikoho shazovat. Jen prostě nepotřebuje vaše schválení. A to může být překvapivě provokativní. Člověk, který si není jistý sám sebou, hledá potvrzení: „Myslíš, že to dělám správně?“ Sebejistý člověk může říct: „Já si myslím, že je to správně.“ A tím může být celá věc vyřízená. Žádné hlasování. Žádné referendum. Žádná komise pro posouzení jeho oprávnění existovat.
A tak začnou létat nálepky
„Je nějaký namyšlený.“ „Myslí si o sobě moc.“ „Je arogantní.“ „S takovým člověkem se nedá domluvit.“ „On si myslí, že sežral všechnu moudrost.“ A někdy je to pravda. Sebejistý člověk skutečně může být arogantní. Jenže právě tady je ten háček. Sebejistota a arogance nejsou totéž. Arogantní člověk potřebuje být nahoře. Sebejistý člověk pouze nepotřebuje být dole. To je docela zásadní rozdíl.
A možná právě proto nás někdy štve
Ne proto, že by nám něco dělal. Ale protože se nám nedaří udělat něco jemu. Nejde ho snadno znejistit. Nejde ho tak snadno zahanbit. Nejde ho donutit k poslušnosti větou: „Co si o tobě pomyslí ostatní?“ On možná odpoví: „To je jejich věc.“ A tím nám vezme jednu z nejúčinnějších zbraní, které mezi sebou lidé používají. Výčitku.
Protože výčitka funguje jen na člověka, kterému na našem názoru záleží
„Jsi sobec.“ „Možná.“ „Myslíš jen na sebe.“ „Někdy.“ „Lidé si o tobě budou něco myslet.“ „Ať si myslí.“ Tohle musí být pro některé lidi naprosto nesnesitelný rozhovor. Protože najednou není kam udeřit. Není tam vina. Není tam stud. Není tam potřeba obhájit se. A tak zbývá už jen jedna možnost: zesílit nálepku. „Ty jsi fakt hrozný člověk.“ A sebejistý člověk může pořád jen stát a říkat: „Dobře.“
Přitom je zajímavé, že skutečný sobec bývá často mnohem méně nápadný
Skutečný sobec nepotřebuje říkat: „Jsem sebevědomý.“ On prostě bere. Vezme si, co chce. Použije druhého člověka. Když se mu to hodí, slíbí. Když se mu to nehodí, zapomene. A vůbec nemusí být sebejistý. Klidně může být nejistý, zakomplexovaný a zároveň velmi sobecký. Protože sobectví není množství sebeúcty. Je to množství ohledu k ostatním. A přesto máme někdy tendenci podezřívat člověka, který se umí postavit za sebe, mnohem rychleji než člověka, který skutečně bere ostatním. Proč? Protože ten první nám může překážet.
Sebejistý člověk totiž mění pravidla hry
Když jste zvyklí, že někdo vždycky ustoupí, jeho první „ne“ může působit jako útok. Když jste zvyklí, že někdo přijme každou kritiku, jeho první: „S tím nesouhlasím.“ může znít jako arogance. Když jste zvyklí, že někdo neustále vysvětluje své rozhodnutí, jeho: „Protože to tak chci.“ může působit skoro drzým dojmem. Jenže on možná neudělal nic špatného. Jen přestal hrát roli, kterou jsme si na něj zvykli.
A to je možná celé tajemství
Někdy si totiž neoblíbíme člověka podle toho, jaký skutečně je. Oblíbíme si ho podle toho, jak snadno se s ním manipuluje. To zní ošklivě. Ale podívejme se na to. Člověk, který souhlasí, je příjemný. Člověk, který ustupuje, je rozumný. Člověk, který se omlouvá, je slušný. Člověk, který si nechá všechno vysvětlit, je skvělý. A člověk, který řekne: „Ne.“ je najednou problémový. Možná proto někdy potřebujeme změnit definici „příjemného člověka“. Protože příjemný člověk nemusí být člověk, který nám vyhoví. Může to být člověk, který se k nám chová slušně – a přitom se nenechá převálcovat.
A teď si představte něco ještě zajímavějšího
Co když nás někdo začne štvát právě ve chvíli, kdy se začne mít rád? Neublížil nám. Nezačal být zlý. Jen přestal žádat o povolení. A my najednou máme pocit, že se změnil. Možná se změnil. Ale ne nutně k horšímu. Možná jen přestal být tak pohodlný pro ostatní. A to není totéž. Protože člověk, který si váží sám sebe, nemusí nikoho ponižovat. Nemusí se stavět nad ostatní. Nemusí dokazovat, že je nejlepší. Stačí mu vědět: „Já také něco znamenám.“ A pokud nám už tohle připadá jako arogance, možná stojí za to podívat se ne na něj, ale na sebe. Protože někdy nás na sebejistých lidech neštve jejich sebejistota. Štve nás, že už na ně nefungují naše výčitky.