Problém? Vymlčíme… aneb zamlčená pravda jako tichá bomba

Mlčení není klid. Je to jen poklička na hrnci, co jednou přeteče. Zamlčené problémy nemizí — jen tiše čekají, až vybuchnou ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte.

Mlčení prý léčí. Ticho prý uzdravuje. Nekomunikace prý sama něco vyřeší. A Ježíš prý chodil po vodě.
Když si tohle přečtete v nějaké té motivační knize, možná se vám na chvíli uleví. Protože číst o tom, že když se nebudete problémem zabývat, on nějak odezní, je tak krásně pohodlné, že by se to dalo prodávat jako terapeutická sedačka.
Jenže – ono to nefunguje.
Mlčení není zlato. Je to jen poklička.
„I věci neřešené se časem vyřeší samy,“ říkají ti, co se bojí mluvit. Co věří, že když se na problém nenahlíží, tak zmizí. Že když se tváříme, že se nic nestalo, ono se to nějak vstřebá. Jenže ne. Nevstřebá. Zkvasí.
Je to jako zapomenutá svačina na dně školního batůžku. Časem možná přestane být vidět, ale zato začne být sakra cítit. Až jednou otevřete zip a vylije se na vás všechno to, co jste si mysleli, že už „nějak odešlo“.
Tiché dusno. Ticho před výbuchem.
Mlčení bývá často vydáváno za mír. Ale ve skutečnosti je to spíš ticho před bouří. Když mezi dvěma lidmi visí něco nevyřčeného, není to klid. Je to dusno. A jak známo, když je dusno, dýchá se špatně.
Ale lidé se bojí mluvit. Bojí se konfliktu. Bojí se, že tím, že něco pojmenují, to udělají horším. Přitom právě tím, že to nepojmenují, to umožní růst do absurdních rozměrů.
Je to jako kdybyste měli v bytě slona, ale rozhodli se, že o něm nebudete mluvit. Tak si začnete říkat, že to je „větší domácí mazlíček“, případně „trochu netradiční pokojová dekorace“. Jenže ten slon se občas pohne. A když vám jednou rozsedne sedačku, už to nepůjde zamlčet.
Nevyřčené slovo = neviditelná zbraň
Neřešený problém totiž nezmizí. Jen se schová. Do sarkasmu. Do zádumčivého mlčení. Do pasivní agrese. Do nečekaného výbuchu kvůli „blbosti“. Do poznámky „nic mi není“, za kterou je celý román.
A to je to nejhorší – když začneme komunikovat mezi řádky. V náznacích, ve výrazivu obočí, v mlčenlivém „no tak teda nic“. V tom tichu je totiž všechno – pocit zrady, zklamání, nevyřčená bolest. A protože se o tom nemluví, nemůže se to ani pochopit.
A tak si dva lidé žijí vedle sebe jako dvě lodě v mlze. Občas do sebe narazí. Občas odplují na dohled. Ale nevidí na sebe. Nevědí o sobě. A přitom by stačilo promluvit.
Mlčet lze dočasně. Ne trvale.
Samozřejmě, někdy potřebujeme pauzu. Čas. Prostor. Ne všechno se dá řešit hned. Ale je rozdíl mezi odložením komunikace a jejím popřením.
Když něco bolí, mělo by se o tom mluvit. A to i za cenu, že se rozhovor nepovede dokonale. I za cenu, že se pohádáme. I za cenu, že se na chvíli odcizíme. Protože komunikace není o tom, že je vždycky příjemná. Ale že je poctivá.
Závěrem: Problém, který zamlčíte, si vás najde. A většinou ve chvíli, kdy se to hodí nejmíň.
Zamlčet konflikt neznamená, že zmizel. Znamená to, že dostal čas se proměnit ve vnitřní tichou válku. A ta je nebezpečnější než jakýkoli otevřený střet.
Takže když příště budete mít pocit, že je lepší „nechat to být“, zkuste si vzpomenout na ten starý dobrý školní batoh se zapomenutou svačinou.
A řekněte si:
„Chci to vážně nosit na zádech tak dlouho, až to bouchne?“