Příklady mých objevených a vyčištěných bloků aneb třeba to máte taky tak 

Lhát dětem? A to i v dobré víře? Článek se zamýšlí nad zdánlivými maličkostmi, které formují dětskou psychiku, včetně našich lží o Ježíškovi. Co když důvěra utrpí víc, než si uvědomujeme?

První příklad, když se takhle napíše, tak působí opravdu (alespoň na mne) velice komicky, ale věřte, že jsem byl až skoro šokovaný, kolik všelijakých negací a hnusů jsem v tomto „příběhu“ objevil. Ano, jedná se o „Ježíška“ vlastně spíše Štědrý den a dávání dárků. Tedy jde o tu skutečnost, že mi rodiče a vlastně celé okolí tvrdilo, že dárky na Vánoce nosí nějaký Ježíšek. Víte, k čemu to třeba vedlo? Nebyl jsem (tedy snad) až tak pitomé dítě a tak jsem si logicky řekl, že když je někde v nebi a pak přinese dárky, tak že mě musí přece vidět i slyšet, tak proč bych mu měl psát nějaký seznam a dávat ho za okno, ne? Rozhodl jsem se tedy, že mu to budu rovnou říkat! No a tak jsem se v podstatě modlil – aniž bych samozřejmě věděl, co to znamená = prostě jsem večer, v postýlce před spaním, říkal k nebi svůj seznam toho, co bych si přál. Směšné? Možná, ale chápete tu hloubku tohoto průšvihu, když se dětem lže a to i v dobré víře?
Nevím, nevzpomínám si, jak to tenkrát rodiče zařídili, ale podlehl jsem a psal vzkazy jak se patří a opět – protože jsem od přírody tak nějak podezřívavý, tak jsem si to chtěl vyzkoušet, ověřit a tak jsem jim jednou řekl, že jsem dal seznam za okno a do rána opravdu zmizel a podruhé jsem jim to neřekl a představte si = nezmizel!!! No, nebudu to dále natahovat, zkrátka si opět velice jasně vzpomínám, jak jsem si říkal, že mi normálně na férovku lhali a že mi asi tedy lžou i v jiných věcech a že už jim nebudu nic věřit. A zpět, to už při čištění, jsem objevil programy typu = to nefunguje, je to zbytečný, nic neexistuje atd. apod. A samozřejmě všechny ty negace vůči lidem = lžou mi, nedá se jim věřit atd.
Druhý, méně křiklavý a taky méně nápadný příklad je, když mi mamka objevila sepsaný seznam plánů, na čem pracuju a to konkrétně bod, kdy jsem zkoumal, zda-li mohu na naší televizi chytit i jiné programy (myšleno třeba „Poláky“, protože v té době byla jen ČT1 a ČT2). Zareagovala asi v podstatě nevinně, ale něco ve smyslu, že se zajímám o kraviny a že mám dělat něco pořádného. O nic nešlo, ale k čemu to u mne vedlo? Je to možná i zvláštní anebo ne, to je nakonec jedno a na posouzení každého z Vás, ale já jsem se v sobě zatvrdil, že si nesmím nic přát a hlavně si to nesmím nikam napsat, aby to někdo neobjevil a nebylo to zase trapné…anebo alespoň mně nebylo trapně… Stejně tak jsem vypozoroval, že když projevím o něco opravdu vážný zájem, tak když „zlobím“, tak přesně to, co mě baví, to mi zakáže – no a tak mi došlo, že když na mě nebude vidět, co mě zajímá (budu skrývat emoce), nenapadne jí mi to zakázat = devastující následky toho rozhodnutí si určitě dokážete představit sami…
Poučení, alespoň pro sebe, vidím hlavně v tom, že to, co nám přijde třeba trapné, pitomost, prkotina – to vše jsou třeba jen „racionalizace“, tedy psychická obrana organismu před obnovováním nezhojeného psychického zranění = tak to bagatelizuju a je to. Jenže není, protože ten pocit tam zůstává a dál už to znáte. Kromě toho, pro dítě je to velký problém, veliký zážitek atd., takže nemá cenu hodnotit cokoliv zpětně, ale očima právě onoho dítěte…
A ještě možná jedno poučení tam vidím. Celé je to o tom = dejte si pozor na to, co si přejete 😉