Práce s afirmacemi

Afirmace mohou být mocným nástrojem, ale klíčem k úspěchu je soulad s vlastními emocemi a prožíváním. Jak si přestat „lhát“ a proměnit afirmace ve skutečně účinný proces?

Pokud na sobě pracujete i tímto způsobem (zdůrazňuji, že je to, podle mého, pouze pomocný způsob – sice účinný, ale přesto pomocný, tedy ne ten hlavní), taky vám přijde, že je tam něco divně, blbě? Myslím, že jsem přišel na to, co to je…
Pojďme si to raději rovnou uvést na jednoduchém příkladu. K osobnímu růstu se doporučuje mít silné vnitřní rozhodnutí – ovšem, když si zadám třeba „jsem bohatý“, tak mám pocit, že lžu sám sobě, protože přeci ve skutečnosti (ještě) bohatý nejsem.
Tohle dilema je běžné, když člověk používá afirmace, které se zdají být v rozporu s realitou. Jeden z přístupů, který by mohl pomoci, je změnit perspektivu z prohlášení o současném stavu na prohlášení o procesu nebo potenciálu. Namísto „jsem bohatý“ můžeš použít například „stávám se bohatým“ nebo „rozvíjím schopnosti, které mě vedou k bohatství.“ Tím se vyhneš pocitu lži a zároveň zůstaneš naladěný na pozitivní změny. Je tedy třeba se nezaměřovat na stav, ale chytit ten proces!
Taky se zaměř na to, co znamená „bohatství“ ve tvém kontextu. Nemusí jít jen o finanční stav, ale o širší pojetí – vnitřní bohatství, bohatství v mezilidských vztazích, zkušenostech či osobním růstu. Přijetím širší definice si můžeš uvědomit, že už nějaký typ bohatství máš, a tím se snadněji otevřeš i jeho dalším formám.
Samozřejmě že u afirmací je důležité neklást je do budoucnosti – tedy „budu bohatý“. Tím posouváš splnění do „nekonečné“ budoucnosti, tedy na nikdy (ne na někdy). Na druhou stranu pokud chci něco, co teď nemám, nejprve je potřeba vyčistit, proč to nemám. Mimochodem třeba při čištění taky zjistím, jestli to opravdu chci – jestli to není jenom původní přání třeba rodičů (nebo prarodičů), jejich nenaplněné ambice. Tedy jestli to opravdu chci já! Ale další důležitý aspekt je, abych si nelhal, nenalhával, nelakoval si něco. Protože pokud mám pocit, že se jenom oblbuju, že si lžu, že si něco namlouvám, tak se nic dít nebude! Je opravdu potřeba pečlivě formulovat v souladu s vlastním prožíváním, s vlastními emocemi!
A to musí opravdu každý sám za sebe. Mně třeba nevyhovuje formulace „jsem“, když zatím nejsem (viz příklad výše), ale formulace „stávám se“ obsahuje prvek přítomnosti, že už vlastně trochu jsem, ale je tam otevřený potenciál přitahovat, že budu ještě víc, protože ne „stanu se“, ale „stávám se“. Stejně tak „mám“, když to „nemám“, tak si jenom kecám, ale „získávám“, tak to už se něco děje TEĎ! Začínám to přitahovat, všechno se k tomu chystá. „Získám“ v budoucnosti, ale já to v přítomnosti „už získávám“!
Negativní emoce ten proces zastaví. A pokud tomu nevěřím, tak to je jenom plané opakování (něco jako 10x Otčenáš). Slova ani myšlenky se nerealizují, realizují se emoce! Takže pokud mám hezkou myšlenku s negativními pocity, realizuje se mi to subjektivně negativně. Pokud tam nemám emoci, nic se mi nerealizuje!
Když si všechno povypínáš, přirozeně/skutečně/bytostně/opravdově se dostaneš do přítomnosti, ale do skutečné přítomnosti! Takže už tě nezatěžuje (a nějak neřešíš) minulost a ani v tom smyslu budoucnost (ve smyslu strachu). Děláš věci v přítomnosti, žiješ přítomností a tím si tvoříš přítomnost. A protože to děláš s radostí a děláš to, co tě baví, tak logicky ta budoucnost je šťastná z tvého subjektivního úhlu pohledu! Jakoby najednou mizí překážky, které byly v naší hlavě. Moje vnitřní koncentrovaná vyšší síla s pomocí mocných procesů je překoná, zruší. Když to budu milovat, budu to přitahovat!
Snaha „něco dokázat“ to je mimo jiné i upínání se na věci venku. Je potřeba se soustředit na věci které mě baví, dělám rád a jsem u toho šťastný. Cíl je být šťastný, ne něco nebo dokonce někomu dokazovat! Mimochodem výraz dělat to „pro sebe“, lze nahradit „pro radost“, protože mě to zkrátka baví…
To je to vnitřní rozhodnutí co má třeba Clemens Kuby anebo Morris E. Goodman (to je ten, co spadl s letadlem). Prostě se rozhodli, že budou chodit a postupně se to všechno tomu přizpůsobilo a chodí (i když je to „vědecky“ nemožné)!
Dělat jedno pro druhé nefunguje! Dělej jedno pořádně a protože tě to baví a to druhé si přitáhneš. Nedělej přítomnost pro budoucnost. Dělej přítomnost pro přítomnost! Příklad = muž má hlad. Řekne partnerce:„Mám hlad“ a jde se najíst. Pokud je galantní, zeptá se, zda-li si taky něco dá nebo chce něco přinést apod. Žena, když má hlad, zeptá se muže:„Nedal by sis něco?“ a muž odpoví, že ne – no a ona je naštvaná, protože nezareagoval podle jejich představ! Pokud bych to chtěl ještě trochu více karikovat a zahnat do absurdna, tak ideální reakce muže by byla něco ve smyslu:„A co by sis dala ty? Víš co, já uvařím blabla a ty si dáš trochu se mnou, ano?“ A ona bude reagovat ve smyslu:„Ne, byla bych tlustá“ a opět očekává reakci typu:„Ty přeci nejsi vůbec tlustá a tohle ti nemůže ublížit!“ Co to je proboha za divadýlka?!?! Na průměrného chlapa to funguje, ale na Vesmír rozhodně NE!!!
A když už jsem na tomto poli argumentů, tak tohle je ta „rozhodnost“, co ženy milují! Rozhodnutí nebo rozhodnout se (mít záměr, cíl, vědět, co chci). „Osobnost“ je rozhodná, stejně tak „vůdce“ – to je to, co ženy chtějí! Rozhodný můžeš být a přesto zůstat jemný! Rozhodnost nemusí být macho. To není o formě, to je o rozhodnosti!
Tak jako neexistuje náhoda, tak stejně tak se samo nic neudělá. Neudělalo se to samo a někde venku, ale to ty sis to přitáhnul vnitřními pocity! Smějeme se primitivním národům jak všechno svalovali na neexistující božstvo a přitom my, když něčemu nerozumíme, nechápeme důvody, tak úplně v klidu říkáme, že to je náhoda/štěstí/smůla a jsou to pro nás úplně titíž bohové!
A to (alespoň pro mne) nejsilnější uvědomění si na závěr = realizují se POCITY, onen vnitřní stav/naladění/nastavení/přesvědčení. Tedy ne „fyzické“ konkrétnosti tam venku. Mám tím na mysli, že „jsem bohatý“ je můj vnitřní pocit, ale „mám padesát tisíc“ je konkrétnost tam venku… Takže čím konkrétnější jsi ve svých přáních, tím hmotnější představa o stavu venku to je a tím také menší šance, že se vůbec něco stane. Čím jasnější a pevnější vnitřní pocit to je, tím pevněji a rychleji se vše zrealizuje. Možná ještě trochu jinak = můžeš se spolehnout na magnet, že kov přitahuje a nakonec přitáhne, ale nevíš, který kovový předmět to nakonec vlastně bude. Tedy víš, že výsledek bude přesně odpovídat tvému pocitu, ale odkud a jakým způsobem se to zrealizuje to nevíš a pokud budeš zaměřený pouze na jeden směr/způsob/formu, budeš pravděpodobně zklamán.