Pozorovatel aneb co dělá dobře mně

Vědomé pozorování je klíčem k radosti – jde o to zaměřit pozornost na své pocity a touhy, užít si cestu a hledat potěšení, které vám přináší vnitřní spokojenost. Stačí jen dělat to, co vás naplňuje.

Prostě rád pozoruji, čumím a přemýšlím 🙂 Má to ale možná svoje zvláštní specifika, protože jsem si všiml, že existují lidé, kteří podobně jako já jen čumí, ale ve skutečnosti se vlastně „prohlížejí zevnitř“, tedy, promiňte mi ten lidový a často používaný výraz, „čumí do blba“ (najednou to má jiný význam, že? 😀 ). Soustředí svoji pozornost jinam, často do sebe, na své myšlenky…řeší tedy tzv. „nesmrtelnost chrousta“ anebo možná další díl Ordinace v růžové zahradě…
Moje pozorování je trochu něco jiného. Je to vědomá činnost, při které zároveň pozoruji svoje prožívání – svoji empatii, soucit, reakci. Přemýšlím o pozorovaném. Původně jsem tomu říkal „umělecký“ pohled na svět anebo také „hrabalovský-pábitelský“ pohled. Ano, mám také takovou úchylku, že rád čtu a když mne opravdu zaujme nějaký autor, tak přečtu často celé jeho dílo – a to se mi, možná jako poprvé, stalo právě s panem Hrabalem, tak proto…ale to sem teď nepatří…
Důraz bych položil na onu vědomou činnost – to je totiž další z mých postřehů, který jsem chtěl zvěčnit sem do písmenek. Tedy aktivita s plnou pozorností konaná v přítomnosti = to vidím jako klíč k nápravě mnoha dnešních neřestí…třeba jako klíč ke spokojenosti, proti prokrastinaci atd. apod.
Jindy a jinde se tomu také říká „flow“ tedy plynutí, proudění, jízda na vlně atd. jako v přirovnání se surfařem = může rukama pádlovat jak zběsilý, ale to asi není ten pravý zážitek – lepší je si počkat na tu správnou vlnu a na ní se svést a radovat se z pohybu, který je jakoby sám sebou, zdánlivě bez většího úsilí. Pak se totiž v reálném světě otevírá tisíce nových možností. Člověk je s vesmírnou energií – více asi nemá cenu psát, protože osobní zkušenost je, jak známo, nesdělitelná…jediné, co Vám zbývá, je mi věřit anebo to shodit jako pitomost = je to stále jen a pouze na Vás 😉
A zase takové ty otázky typu – co mám teda dělat, že? 😉 Tak co třeba takhle = zeptej se sám sebe co chceš? Po čem toužíš? Co Tě opravdu baví, naplňuje? Co Ti dělá radost? Při čem cítíš potěšení nebo uspokojení? No tak si právě tu radost taky dělej! 😉 Tou radostí totiž přitáhneš další věci, lidi, situace, které Ti udělají další radost a je to pak vlastně přímo cesta radosti 🙂 A mohu-li Vám do toho ještě trochu více kecat, tak doporučuji vděčnost – vážit si toho pěkného a naučit se z toho plně radovat.
Zkus se sám sebe zeptat = proč to dělám? Jaký je toho smysl? Jediná funkční odpověď je – pro sebe, protože mě se chce, mě to baví, já to tak chci. Jinak všechno ostatní nemá smysl…možná Vás napadne něco ve smyslu – dělám to pro pro druhého, aby měla radost apod. Ale otázka je, jestli ona vůbec tu radost bude mít – vždyť i to je sporné…
Stejně by mohla znít otázka – a chtějí to vůbec po mě nebo si to pouze já myslím, že to po mně chtějí?! A pokud to po mně chtějí a já to nechci, kde na to berou právo to po mně chtít?!? Není to náhodou třeba tak, že se vlastně svým způsobem druhým podbízím a proto to nefunguje?!?
No jo, ale to nám pak naskočí nebo se spíš ozvou programy v naší kebulce, že? To je přeci sobectví takhle myslet jen na sebe! A kdo říká, že máš myslet JEN na sebe? 😉 Když mám radost já, chci a mám sílu jí dělat druhým. A obráceně = znáte někoho, komu ty programy fungují a je šťastný? Myslím tím, když se zajímá pouze o druhé, sebe upozaďuje, se vším se rozdělí atd.? Víte, bohatství se nezvětší tím, že se rozdělí… Zkrátka to nevede k radosti, prostě to nefunguje, no…je mi líto… Když se o sebe postarám, nebudou se o mě muset starat ostatní. Stát, který podporuje chudé, sám zchudne. Stát, který podporuje bohaté, bohatne, protože ti bohatí vytvářejí dobře placená místa pro ty chudé a motivují je k činnosti a zisku bohatství…ale souhlasím, tohle není ekonomická učebnice a kromě toho tyto, sice platné, postuláty nejsou v dnešní době tak nějak moderní, že? 😉
A ještě k tomu sobectví = to, že se starám v první řadě o sebe je vážně sobectví? Nevím, no…v mých očích je sobectví to, když bych se choval NA ÚKOR druhých, to pak ano – ale o tom tu přeci nepadlo ani slovo… Možná je to opět velice jednoduché – je to prostě vychovaný program = taky jste zažili situaci, kdy jste měli pytlík bonbónů nebo balík žvýkaček a MUSELY jste se jako děti rozdělit s ostatními? A jaký to byl tenkrát pocit? „Sám mám málo“? 😉
Anebo ještě jeden úhel pohledu tedy energeticky – magneticky 🙂 = když se starám o sebe, přitahuji druhé a energie se násobí, když se starám (ve smyslu zaměřuji energii) o druhé = ubývá mi energie a ještě tou svoji nevyžádanou pomocí odstrkuji druhé. Možná, že nesouhlasíte, ale alespoň se nad tím zamyslete, moc prosím 😉
A opět pár rozšiřujících a opakovacích postřehů na závěr:
Znáte to dětské „Kdy už tam budem?“ – to je přesně to upínání na konec cesty. Lepší je si opravdu užívat už samotnou cestu k cíli…kdo ví, jak ten cíl totiž nakonec bude vypadat 😉
Přemýšlej nad tím a pozoruj, co děláš + přemýšlej proč to děláš a jestli to vůbec dělat chceš. A ideálně i jak se u toho cítíš a pak se rozhodni sám za sebe…
Měj sebe na prvním místě! To neznamená že neexistují další místa. Dělat si radost, to je pro mě štěstí. To není sobectví = potěšení, radost apod. muže být přece i z péče o druhé atd. Dělá Ti to radost? Ne? Tak to nedělej!
Uvědomil jsem si, že spousta problémů pramení z toho, že děláme, co se nám nechce. Nutíme se do toho, přemáháme se a proto jsme pak tak unavení a vyhoření.