Plačící muž, křičící žena a emoční podmínky lidstva

Když žena pláče, je to citlivost. Když pláče muž, je to problém. Proč máme jiné emoční nároky na muže a ženy – a co by se stalo, kdyby je oba prostě jen cítili?

Jsou věci, které ve společnosti fungují jaksi... obousměrně jednosměrně.
Například když žena brečí, je to:
„Dojetí.“ „Citlivost.“ „Hloubka.“
Když muž brečí, je to:
„Asi má problémy.“ „To je trapný.“ „Chudák, neměl by se tak hroutit.“
A teď nemluvím o plačících klucích v první třídě, kteří dostali po hlavě aktovkou. Mluvím o dospělých chlapech. O těch, co mají děti, hypotéku a chlupaté záda.
Když žena řve, je to projev. Když muž mlčí, je to problém.
Zajímavý je taky tenhle paradox:
Když žena křičí, často to okolí vnímá jako přirozený výron emocí. Že je „v ohni“, že „vyjádřila, co cítí“, a že „to aspoň pustila ven“.
Ale když muž zvýší hlas, jsme v jiném scénáři:
„Agresivní.“ „Toxickej.“ „Někdo by s tím měl něco dělat.“
Zatímco muži bývají nuceni své emoce tlumit, pohlcovat, filtrovat nebo překódovávat do vtipu, ženy jsou vedeny k tomu, že emoce mají cenu. A výsledkem je generace mužů, kteří mají buď:
Emoce zabetonované, nebo emoce, ale se studem.
A ženy? Ty zase mají generaci partnerů, kteří nevědí, co vlastně cítí, ale vědí, že by to neměli říkat nahlas. A tak se raději seberou a jdou do garáže. Nebo na ryby. Nebo do ticha.
Emoce nejsou jen ženské
Zvláštní, jak jsme si zvykli, že slzy jsou doménou žen, zatímco výbuchy hněvu nebo mlčení jsou doménou mužů.
Přitom:
Slzy = stres, přetlak, zmatek.
Hněv = stres, přetlak, zmatek.
Mlčení = stres, přetlak, zmatek.
Jinými slovy – jsme na tom všichni stejně, jen to každý umíme jinak zamaskovat.
Žena pláče = v pořádku.
Muž pláče = už máme diagnózu?
Proč chlap nemluví?
Ženy často říkají:
„Kéž by víc mluvil o tom, co cítí.“ „Přála bych si, aby byl otevřenější.“
Ale pozor – jen dokud nezačne. Jakmile muž otevře ventil, může být zle. Najednou přestane být ten silný opěrný sloup, kterého chtěla. Najednou je zranitelný, citlivý, zmatený – a to je pro některé ženy neznámá krajina.
„On je nějakej jinej.“ „Ztrácí se mi.“ „Já chci zpátky toho, co držel všechno pohromadě.“
A tak to muž zase zavře. A dál se usmívá. A mlčí. A dělá, že „v pohodě“.
Emoční invalidita: muži, kteří se bojí cítit – a ženy, které se bojí, když cítí moc
Dnešní doba hlásá „buď sám sebou“. Ale co když být sám sebou znamená být slabý, unavený, bez směru?
To se nepočítá. To nezíská lajky. To se nehodí.
Muži se naučili jednu věc:
Buď chlap. Ale jaký, to ti nikdo neřekne.
A ženy se mezitím naučily, že když budou hodně cítit, budou slyšet. Ale kdo pak uslyší muže, který nemluví, protože se bojí, že když otevře pusu, vypadne z něj něco, co nebude vítané?
Možná je čas přestat se ptát, proč „chlapi nebrečí“. A začít se ptát, co by se stalo, kdyby brečeli.
Možná je čas přestat dělat z emocí ženy zbraň a z emocí muže selhání.
Možná je čas… nechat si navzájem pokoj. Ale takový ten pokoj, co není ticho, ale klid. A kde má místo smích, vztek, pláč, úleva i zmatek – u obou pohlaví. Bez posměchu. Bez nálepek. Bez dvojích metrů.