Někdy dáváme druhým to nejlepší. Jen ne to, co právě potřebují.

Mnoho vztahů netrpí nedostatkem lásky, ale nedorozuměním. Často totiž druhým dáváme to, co bychom sami nejvíc ocenili – místo toho, co ve skutečnosti potřebují právě oni.

Představte si dvě situace. První člověk přijde domů unavený z práce. Partner mu uvaří výbornou večeři. Jenže on si celou dobu přeje jediné. Aby si k němu někdo na deset minut sedl a nechal ho vyprávět.
Druhá situace. Někdo prožívá těžké období. Kamarád mu začne radit. Myslí to dobře. Jenže ten druhý vůbec nepotřeboval řešení. Potřeboval být vyslechnut. Oba udělali něco hezkého. A přesto se oba minuli.
Čím jsem starší, tím víc si všímám jedné zvláštní věci.
Lidé často dávají druhým přesně to, co by sami chtěli dostat. Kdo si nejvíc váží času, věnuje čas. Kdo si nejvíc váží pomoci, pomáhá. Kdo si nejvíc váží slov, chválí. Kdo si nejvíc váží jistoty, snaží se všechno zařídit. Ne proto, že by byli sobci. Právě naopak. Protože dávají to nejcennější, co sami znají.
Jenže druhý člověk může toužit po něčem úplně jiném.
A právě tam vznikají některá z největších nedorozumění. Ne z nedostatku lásky. Ne ze zlých úmyslů. Ale z rozdílného pohledu na to, co vlastně znamená péče.
Je zvláštní, jak snadno si myslíme, že když bychom něco ocenili my, ocení to i ten druhý. Jenže svět takhle nefunguje. Někdo vám opraví rozbitou poličku. Vy jste přitom mnohem víc potřebovali obejmout. Jiný vám koupí krásný dárek. Vy byste raději společně strávili odpoledne. Někdo vás zahrne radami. Vy jste jen chtěli slyšet: „To musí být těžké.“ A přitom nikdo z nich neměl špatný úmysl.
Možná právě proto bývá někdy tak těžké odpovědět na otázku: „Copak pro tebe nedělám dost?“ Často totiž dělá. Jen dělá něco jiného.
Podobně je to i mimo partnerské vztahy.
Rodiče dětem kupují věci, protože mají pocit, že jim tím dávají všechno. Děti si často po letech pamatují spíš společné odpoledne než drahou hračku. Vedoucí přidá zaměstnanci peníze. Ten by mnohem víc ocenil obyčejné poděkování. Kamarád neustále nabízí pomoc. Přitom druhý potřebuje hlavně pocit, že není na všechno sám.
Čím déle nad tím přemýšlím, tím méně věřím větě: „Když mě má rád, musí přece vědět, co potřebuju.“ Nemusí. Neumí číst myšlenky. Stejně jako je neumíme číst ani my. Možná právě proto jsou některé vztahy plné lidí, kteří se mají rádi...a přesto mají pocit, že jim něco chybí.
Občas si říkám, že dospělost možná nezačíná ve chvíli, kdy se naučíme druhým něco dávat. Ale ve chvíli, kdy se začneme zajímat, co vlastně potřebují. Protože mezi větami: „Dal jsem ti to nejlepší, co jsem mohl.“ a „Dal jsem ti to, co jsi opravdu potřeboval.“ je někdy překvapivě velký rozdíl. A právě v něm se možná skrývá mnohem víc nedorozumění, než jsme ochotni si připustit.