Ne každý problém, který potkáte, je váš

Empatie a ochota pomáhat jsou krásné vlastnosti. Jenže někdy začneme nosit problémy druhých tak dlouho, až zapomeneme, že některé batohy nám vůbec nepatří.

Existuje zvláštní druh lidí. Nemusíte je o nic prosit. Stačí se vedle nich jen na chvíli zastavit a oni už přemýšlejí, jak vám pomoci. Na první pohled je to krásná vlastnost. Ochota. Empatie. Laskavost. Jenže někdy právě z těchto lidí vznikají ti nejvyčerpanější. Ne proto, že by měli málo sil. Ale proto, že se postupně naučili nosit batohy, které nikdy nebyly jejich.
V terapeutické praxi si všímám jedné zajímavé věci.
Mnoho lidí nepřichází proto, že mají příliš mnoho vlastních problémů. Přichází proto, že si přibrali problémy dalších pěti lidí. Trápí se za partnera. Za děti. Za rodiče. Za kolegy. Za kamarády. A někdy dokonce i za úplně cizí lidi, které nikdy v životě nepotkají. Jako by podvědomě věřili, že když budou dostatečně dlouho trpět spolu s nimi, něco tím zachrání.
Jenže soucit není totéž co spoluutrpení. To první může druhému pomoci. To druhé často stáhne ke dnu oba.
Představte si, že potkáte člověka s těžkým kufrem.
Můžete mu ho na chvíli pomoct nést. Můžete mu ukázat kratší cestu. Můžete mu nabídnout odpočinek. Ale pokud si ten kufr hodíte na záda a on půjde vedle vás s prázdnýma rukama, něco se pokazilo. Ne proto, že jste špatný člověk. Právě naopak. Protože jste zapomněli, komu ten kufr patří.
Možná právě proto někteří lidé časem začnou říkat věty jako: „Já už nemám na nikoho energii.“ Ve skutečnosti ji často mají. Jen ji dlouhé roky investovali úplně jinam.
Je zvláštní, že když si zlomí nohu soused, necítíme potřebu chodit šest týdnů o berlích společně s ním. Ale když vedle nás někdo psychicky trpí, máme pocit, že bychom měli trpět také. Jako by bolest byla nakažlivá jen tehdy, když je duševní.
Pomoc totiž není v tom, že převezmeme cizí život.
Pomoc spočívá v tom, že člověku připomeneme, že svůj život stále unese on sám. To je mnohem těžší. Protože nést někoho je někdy jednodušší než mu důvěřovat.
Dlouho jsem si myslel, že dobrý člověk pomáhá každému. Dnes bych to formuloval jinak. Dobrý člověk pomáhá tak, aby u toho nezničil sebe. Protože ve chvíli, kdy se z něj stane troska, už nepomůže vůbec nikomu.
Možná bychom si proto měli přestat pokládat otázku: „Jak mám vyřešit cizí problémy?“ A místo ní se občas zeptat: „Které z nich jsou vlastně moje?“ Možná totiž zjistíme, že největší úlevu nepřinese lepší schopnost pomáhat. Ale lepší schopnost rozpoznat, co nám nikdy nepatřilo.