„Napisa nebo ťa vymněéníím!“

Od dětství čelíme manipulacím, které nám podsouvají strach a potřebu poslouchat. Ale co kdybychom se vzepřeli? Opravdu je tak zlé ztratit manipulátora, nebo získáme svobodu?

Představte si situaci. Sedíme s kamarádem, povídáme si. Jsme v klidu, je nám fajn. Naše „energie“ je klidná, pozorná, vnímavá. Reagujeme na sebe. A tu náhle začnu:„Sedni si pořádně, ať tě pak nebolí záda. Napij se, ať nemáš žízeň. Posloucháš mě vůbec? Nevadí ti, že jsem tady? Co by sis přál, abych povídal?“ atd. Vnímáte ten absolutní rozdíl energií? Co se to tu vlastně stalo?!
Víte, od útlého dětství vnímám (a nerozumím tomu) jakýsi tlak, který na nás (nebo tedy alespoň na mne – třeba to máte jinak) okolí, tedy od lidí až po instituce, vyvíjí. Nevím jak vám, ale mně je to krajně nepříjemné! Naštěstí to nedělají všichni! Pouze někteří. Co to je vlastně za lidi, co jsou tohle schopni dělat?
Možná se mnou nebudete souhlasit – možná je vnímáte jako pečlivé, starostlivé apod., ale já je vnitřně vnímám jako plné strachu, obav, děsů a černých scénářů. Když si totiž ty věty výše přečtete ještě jednou a v klidu, třeba zjistíte, že působí přímo jako prokletí nebo proklínání = budou tě bolet záda apod.
Mno – nechme tyto lidi jednat, jak chtějí nebo umějí. Každý si přeci může dělat, co chce, pokud druhým neubližuje a v mých očích je to tedy v tomto případně minimálně na hraně, ale budiž…
Jak na to reagujeme my – myslím tím nás, kterým je pořád takhle raděno, rozuměj peskováno? Ano, po většině jak ťunťové posloucháme. Proč to děláme?!
Odpověď je možná skrytá v názvu tohoto článku = „nebo tě vyměním“! Je ti podvědomě povědomá myšlenka „přijdu o něj/ni/ně“ apod.? Tohle je zase totiž náš strach! Neposlušnost přináší ztrátu! To je ale blbost, co? To nám v dětství nandali do kebule pěknou ptákovinu, že? To jsme se nechali ale zhypnotizovat, což? Ano, naučilo nás to nádherné vstřícnosti k tomu být zmanipulovaní a manipulovatelní!
Víte, co by se stalo, kdybychom se ozvali? Myslím tím třeba:„Prosím Tě, netlač na mě, je mi to opravdu nepříjemné…“ nebo „Proč tak tlačíš na pilu? Šlo by méně naléhat a nechat to trochu taky na mě? Víš, já jsem svéprávný…“ apod. Víte, co by se ve skutečnosti stalo? Vůbec nic! Maximálně tak chvilková hysterizující scénka manipulátora, který by byl zaskočen, že finty, které na vás léta fungují, selhaly…a dál by se nestalo vůbec nic!
A kdybych to chtěl hnát do extrému = opravdu by bylo tak velkou ztrátou, kdyby vás takový manipulátor „vyměnil“ za nějakou jinou oběť? Vážně? Hmm…pak je tam další strach = „zůstanu sám/sama“ a taky „nikdo mě nebude mít rád“, že mám (sakra zase) pravdu? 😉
A poučení? Víte poměrně dlouhou dobu mi trvalo, než mi došlo, že moje snaha si vše „vyčistit/odblokovat“ – tedy aby to přestalo…že je marná, lichá! Jak to? No protože takhle se ta naše společná a společenská hra prostě hraje! Když to mírně „načechrám“, tak už náš porod začíná tím, že na nás vše tlačí, až nás to vytlačí do světa, kam se nám nechce!!!
Závěr osobně vidím takto = moji snahou by nemělo být, aby všechny ty tlaky přestaly. Mojí snahou může být maximálně tak to, aby mi to bylo jedno, neubližovalo mi to, nanasíralo mě atd., ALE tlaky samy o sobě nikdy neskončí (myšleno do doby, co budu tuhle hru hrát)! Úlohou dospěláka a dospělosti by mohlo (nebo snad i mělo) být se s těmito tlaky naučit vyrovnat, zůstat v klidu a dělat si věci po svém…podle SVÉHO nejlepšího vědomí a svědomí…