Na věku (ne)záleží aneb proč třicítka bolí víc než padesátka

Třicítka bolí víc než padesátka – není to věkem, ale očekáváními, která jsme si nestihli splnit. Panika z let je luxus, ale i šance podívat se na sebe s laskavostí.

Psychologicko-filozofická úvaha s ironií o věku, bilancování a panice ze zrcadla
Říká se, že věk je jen číslo. Nejčastěji to tvrdí ti, kterým už jiná čísla moc nevycházejí. A tak si padesátiletý muž koupí motorku, kterou nikdy nenastartuje, a třicetiletá žena si na obličej začne mazat krém, který „působí okamžitě“ – a tedy většinou okamžitě neúčinkuje.
Ale pojďme popořádku. Existuje takový zvláštní fenomén, který jsem nazval věkový paradox bolesti. Ne, není to nic lékařského – nebo ne nutně. Jde o to, že nás nebolí to, že stárneme. Nás bolí to, že si uvědomíme, že jsme zestárli. To je jako když člověk zjistí, že mu někdo sežral všechny brambůrky – a pak zjistí, že je sežral on sám. A najednou už mu není jen špatně od žaludku, ale i od duše.
Třicítka jako duševní úraz
Všimli jste si, že třicetiletí mají krizi dřív než padesátiletí? Je to proto, že padesátníci už nemají sílu mít krizi. A taky už často nemají čas – musí z práce rovnou ke kardiologovi a cestou koupit krmení pro psa a příručky „Jak se bavit s dospívajícími dětmi, aniž by vás to stálo důstojnost.“
Ale třicítka? Ta je zrádná. To je věk, kdy má člověk dojem, že už by měl mít něco za sebou, ale zároveň se necítí být ještě dost starý, aby to vzdal. Je to věk mezi dvěma smyčkami: mezi „mám celý život před sebou“ a „měla bych už vědět, co dělám.“ Což většinou neví.
A protože se v tomhle věku začínáme srovnávat (což je nejjistější cesta ke štěstí, jenže opačným směrem), dojde často k následující bilanci:
On má dům.
Ona má dvě děti.
Já mám… bolest zad, kocovinu z prosecca a dvě aplikace na randění.
A do toho přijdou otázky:
„Nejsem už moc starý na tohle?“
„A měla bych už být matka?“
„A proč mě ten doktor pořád oslovuje pane?“
„A proč mě ta slečna oslovuje pane taky?!“
Padesátka jako úleva?
Může to znít zvláštně, ale s věkem se člověk paradoxně uvolní. Přijde o iluzi, že všechno stihne. Přijde o pár vlasů, pár snů – a získá za to vděčnost, že to všechno nemusí. Přestane si hrát na to, co by mohl být, a začne žít to, co opravdu je. (Nebo alespoň občas ví, co je jeho PIN k platební kartě, a to taky není málo.) A tak paradoxně čím je člověk starší, tím víc se dokáže zasmát sám sobě. Už nemusí dokazovat světu, že má navíc – protože ví, že svět si toho stejně nevšimne. A když jo, tak to bude kvůli něčemu úplně jinému, než si myslíte.
Věková panika je luxus
Víte, kdo má věkovou krizi? Ti, kteří si ji mohou dovolit. Zkuste mít věkovou krizi v šesti letech, když vám seberou hračku. Nebo ve čtyřiceti, když vám exekutor sebere dům. Nejde to. Panika z věku je luxus střední třídy – něco jako bezlaktózové latté nebo pilates v obýváku. Ale přesto – a právě proto – bychom ji neměli zlehčovat. Protože to, co se v nás láme, když máme pocit, že „už je pozdě“ nebo „mělo být jinak“, nejsou roky. Jsou to očekávání. Vlastní i cizí. A to bolí víc než vráska kolem očí.
Takže co s tím?
Nic. Upřímně – neexistuje rada, která by to spravila. A možná právě to je to osvobozující. Protože až přestaneme hledat zázračný krém na duši, možná se poprvé opravdu uvidíme v zrcadle. A třeba zjistíme, že vypadáme líp, než si myslíme. Jen jsme se na sebe dlouho nedívali s laskavostí. Ale to už je jiný příběh.