Muž, který si jde jen na chvíli sednout – a zůstane tam půl hodiny

Sedne si „jen na chvíli“ – a půl hodiny zmizí. Ne z lenosti, ale z potřeby na okamžik nebýt tím, kdo pořád něco řeší, zvládá a někam směřuje.

Řekne si: „Na chvíli si sednu.“ Nic velkého. Žádné rozhodnutí. Jen krátká pauza.
Sedne si
Na gauč. Na židli. Kamkoliv. Ne proto, že by byl vyčerpaný. Spíš jen…přeruší pohyb.
Ještě před chvílí
Něco dělal. Práce. Povinnosti. Něco řešil. Byl v tahu.
A teď
Ticho. Ne úplně prázdné. Nekouká na hodinky. Nehledá, co má dělat. Jen sedí.
Myšlenky
Přijdou. Odejdou. Bez velkého zájmu. Čas. Nezastaví se. Jen ztratí ostrost.
„Ještě chvíli“
Neřekne si to nahlas. Ale někde to tam je. Tělo zůstane. Není důvod vstát. Nic nehoří. Nic neutíká.
A ta chvíle se natáhne
Z pár minut je deset. Z deseti dvacet. A najednou: půl hodiny.
Bez pocitu viny
Není to prokrastinace. Nic neodkládá. Nic si nevyčítá. Spíš něco jiného. Jako by: se odpojil.
Ne od světa
Ten běží dál. Od sebe. Od toho, kdo má něco dělat. Něco řešit. Někam směřovat.
Tichý prostor
Bez role. Bez tlaku. Bez potřeby něco být. A pak se zvedne. Bez velkého rozhodnutí. Prostě vstane.
A pokračuje
Vrátí se do pohybu. Do dne. Do života. Jako by se nic nestalo. Ale stalo.
Nepříjemná pravda
Tohle není jen odpočinek. To je moment, kdy na chvíli zmizí. A možná je to v pořádku. Protože ne všechno musí být využité.
Závěr bez poučky
Možná nejde o to, že si šel na chvíli sednout. Možná jde o to, že jsi na chvíli nemusel být nikým. A to je věc, kterou si člověk dovolí čím dál míň.