Muž, který si celý život šetřil radost na později

Mnozí muži si celý život říkají: „Až…“ Až bude čas, klid nebo peníze. Jenže ono „až“ se stále posouvá a radost zůstává odložená na dobu, která možná nikdy nepřijde.

Existuje věta, kterou mnoho mužů pronese tolikrát, až se stane součástí jejich osobnosti. „Až...“ Až budou peníze. Až doplatím hypotéku. Až děti vyrostou. Až bude v práci klid. Až bude víc času. Až bude správná chvíle. Je to vlastně velmi rozumná věta. Zodpovědná. Dospělá. Praktická. Má jen jednu drobnou nevýhodu. To „až“ se neuvěřitelně rádo stěhuje.
Ještě chvíli
Myslím, že mnoho mužů žije ve zvláštním časovém pásmu. Není to minulost. Není to ani přítomnost. Je to budoucnost. Život, který začne později. Dovolená, která bude později. Odpočinek, který bude později. Koníček, který bude později. Radost, která bude později. A zatím se pracuje. Zařizuje. Buduje. Zabezpečuje. Řeší. To všechno je mimochodem velmi obdivuhodné. Jenže někde po cestě se může stát zvláštní věc. Člověk si zvykne žít hlavně pro později.
Život v čekárně
Znáte lidi, kteří si nikdy nekoupí hezkou propisku? Ne proto, že by na ni neměli. Ale protože si ji schovávají na lepší příležitost. A pak se jednoho dne zjistí, že propiska dopisuje a ta lepší příležitost nikdy nepřišla. Mám pocit, že někteří muži něco podobného udělají s celým životem. Šetří si ho. Na vhodnější dobu. Na klidnější období. Na moment, kdy už nebudou potřeba. Jenže dospělý život má jednu nepříjemnou vlastnost. Téměř nikdy není hotový.
Až...
Děti vyrostou. Jenže pak řešíte vysokou školu. Pak práci. Pak vnoučata. Až budou peníze. Jenže pak se objeví nová oprava domu. Nové výdaje. Nové obavy. Až bude v práci klid. To je možná jedna z nejoptimističtějších vět v dějinách lidstva. Práce si totiž často představuje klid asi stejně jako moře chápe pojem „sucho“. Vždycky se objeví něco dalšího. A tak se ono „až“ znovu posune. A znovu. A znovu.
Rozumní lidé
Paradoxně to nebývají lehkomyslní lidé. Právě naopak. Jsou to často ti nejspolehlivější. Ti, kteří myslí dopředu. Ti, kteří nesou odpovědnost. Ti, kteří chtějí mít všechno zajištěné. A právě proto je to tak zrádné. Protože nejde o chybu. Jde o vlastnost, která se jen pomalu dostala do extrému. Je rozumné myslet na budoucnost. Není ale úplně rozumné v ní bydlet.
Jedno zvláštní zjištění
Kdysi jsem si uvědomil jednu věc. Mnoho lidí neodkládá radost proto, že by ji nepotřebovali. Odkládají ji proto, že ji považují za odměnu. Něco, co si musí zasloužit. Až všechno zvládnou. Až všechno dokončí. Až všechno zabezpečí. Jenže tady se objevuje problém. Co když to všechno nikdy neskončí? Co když život není seznam úkolů, který jednou slavnostně odškrtneme? Co když další starosti budou přicházet pořád? Pak bychom vlastně čekali navždy.
Muž, který se jednoho dne rozhlédl
Znám mnoho mužů, kteří celý život poctivě budovali. Pracovali. Starali se. Zabezpečovali. A pak se jednoho dne rozhlédli kolem sebe a zjistili něco zvláštního. Mají všechno, co chtěli. Jen už si nejsou úplně jistí, proč to chtěli. Protože během dlouhého odkládání se stala ještě jedna věc. Zapomněli, co jim vlastně dělá radost. Nebylo to náhlé. Nikdo jim ji nevzal. Jen ji roky odsouvali na vhodnější dobu.
Zodpovědnost není nepřítel
Aby bylo jasno.
Neobhajuji bezstarostnost. Neříkám, že máme zítra dát výpověď, koupit si motorku a odjet do západu slunce. Jen přemýšlím nad tím, jestli jsme si někdy nevytvořili zodpovědnost, která nemá konec. Jako běžecký pás. Pořád jdeme. Pořád něco plníme. Pořád se připravujeme na život. A přitom v něm už dávno jsme.
Na závěr
Možná je na celé věci nejsmutnější to, že většina lidí nepromarní život velkými chybami. Promarní ho velmi zodpovědně. Budují. Plánují. Čekají. A stále si říkají: „Až...“ Jenže život má zvláštní smysl pro humor. Jednou se člověk probudí a zjistí, že ono „až“ není místo, kam se dojde. Je to horizont. Čím více se k němu blížíte, tím více se vzdaluje. A možná právě proto stojí za to položit si občas nepříjemnou otázku: Co z toho, co si šetřím na později, bych mohl prožít už teď? Protože některé radosti opravdu mohou počkat. Ale některé mají nepříjemný zvyk jednoho dne přestat čekat na nás.