Moudrost zpětného zrcátka aneb proč je každý generál po bitvě

Po bitvě je každý generál – včerejší chyby vidíme jasně, ale tehdy jsme stáli v mlze. Zpětné zrcátko nás může buď bičovat, nebo učit. Záleží, jak ho použijeme

Říká se, že nejchytřejší lidé na světě nejsou vědci ani filozofové, ale ti, kdo sedí v hospodě a s půllitrem v ruce vysvětlují, jak se mělo hrát finále mistrovství světa. A hned po nich pak stojí v řadě všichni ti, kdo dokonale vědí, co měli udělat včera, jenže na to přišli až dnes.
Tohle zvláštní kouzlo zpětného zrcátka je fascinující. Když se ohlédneme, najednou vidíme ostré kontury, jasné chyby a jednoduchá řešení. Problém je, že v momentě, kdy jsme stáli před rozhodnutím, jsme je neviděli. A tak si dnes říkáme: „Kdybych tehdy řekl ano… kdybych tehdy zůstal doma… kdybych tehdy investoval…“ Jenže zpětné zrcátko ukazuje ostrý obraz až poté, co kolem nás už auto projelo.
Psychologie generála po bitvě
Psychologové tomu říkají hindsight bias, česky „zkreslení zpětného pohledu“. Znamená to, že máme tendenci považovat něco za zjevné až potom, co už víme, jak to dopadlo. Jako kdybychom si do minulosti sami podstrčili nápovědu: „No přece to bylo jasné!“ Jenže nebylo.
Ve skutečnosti jsme v tu chvíli stáli na křižovatce, mlha byla hustá, značky nejasné a my jsme museli vybrat jednu cestu. Teprve když projdeme, když vidíme, kam ta cesta vedla, máme pocit, že jsme to přece museli vědět. A protože se nám líbí mít o sobě hezký obrázek, začneme si vyčítat vlastní „hloupost“ a hrát divadlo generála po bitvě.
Proč to děláme?
Ego má rádo jistotu. Je příjemné věřit, že jsme vlastně věděli, co přijde. Vytváří to iluzi kontroly. Paměť si ráda přibarví. Když si na minulost vzpomeneme, nevzpomínáme si na ni čistě – náš mozek ji přepisuje podle toho, co se stalo potom. Kritizovat je jednodušší než rozhodovat. Rozhodnutí v přítomném okamžiku je plné nejistoty a rizika. Kritika zpětně je čistá, jasná a pohodlná.
Moudrost? Ano, ale jen pokud ji správně použijeme
Zpětné zrcátko má smysl – ale ne proto, abychom si v něm pouštěli nekonečný film vlastních chyb. Je k tomu, abychom se z minulosti něco naučili. Pokud se při zpětném pohledu jen bijeme do prsou, že jsme měli tušit, nikam se neposuneme. Ale pokud si řekneme: „Dobře, teď už vím, jak podobnou situaci příště rozeznám,“ pak zpětné zrcátko funguje jako učitel.
Co s tím?
Přijměte fakt, že v přítomnosti nikdy nemáme všechny informace. Rozhodujeme se nejlépe, jak umíme, s tím, co víme. Když se ohlížíte, nedělejte si ze sebe fackovacího panáka. Udělejte si z minulosti manuál. A hlavně – pamatujte, že v životě nejde hrát na „UNDO“. Jde jen hrát další kolo s tím, co jsme si z toho předchozího odnesli.
Možná tedy platí, že moudrost zpětného zrcátka není o tom, že jsme mohli být chytřejší včera. Ale že můžeme být chytřejší zítra – pokud se přestaneme trestat a začneme se učit. A generál po bitvě? Ten ať zůstane sedět v hospodě. My totiž potřebujeme generála před bitvou.