Memento mori aneb pamatuj na smrt

Zkuste se někdy zamyslet nad vlastní smrtelností. Možná by to změnilo pohled na to, co je v životě skutečně důležité. Skončilo by zbytečné hromadění věcí i odkládání projektů – a mohli bychom žít naplno, bez zbytečných výčitek.

Další, nyní trochu pesimističtější, postřeh je, že mám docela hluboký dojem, že kdybychom si alespoň občas uvědomili svoji smrtelnost, křehkost a vlastně i vzácnost, tak by se nám žilo mnohem lépe. Nemyslíte?
Já to myslím tak, že by třeba mnoho nerozvážných mladíků, co létá v nadupaných autech jako blázni – přehodnotilo svoje počínání a třeba by i zvolnili. Anebo by mnoho dlouhodobých projektů, kterých konec je v nedohlednu, získalo konkrétnější obrysy anebo by se ukončili dříve, než dojde k jejich totálnímu „vyhnití“. Možná by i mnozí z nás přehodnotili svůj žebříček hodnot protože při očekávané smrti tak jako tak každého z nás spousta nahromaděných věcí skončí na sběrném místě atd. apod. Stejně tak by i mnoho naprosto vážných a přímo kruciálních problémů získalo komický rozměr či úhel pohledu na věc.
Má to ale ještě jeden, s dovolením, „toltécký“ aspekt a to sice (a tím už s tím negativismem či pesimismem končím, slibuji), že opravdu téměř nikdo z nás nezná den ani hodinu a tak by možná bylo fajn mít věci v „cajku“, aby po nás případně nezůstalo mnoho věcí nedořešených a nedotažených – čili, rozjíždět jen to, co zvládnu a v rozumné době = kdož jste někdy likvidoval pozůstalost, víte moc dobře o čem tu mluvím… Zkrátka – chovat se tak, abych mohl klidně hned teď zemřít a nepociťoval výčitky, že jsem ještě nestihl to či ono, neřekl druhým toto a zapomněl na…
Mám zkrátka občas pocit, že existují lidé, kteří se chovají jako by byli nesmrtelní, věční a nic se jim nemohlo stát. Není to takové to „přivolávání špatného“ a malování čerta na zeď – snad si rozumíme. Chcete-li si trošku mrazu poslat po zádech, zkuste si představit (samozřejmě, že nemusíte), že zítra zemřete…že Vám naskočí spousta věcí, co jste ještě nedodělali, neřekli apod. a stejně tak, že i třeba (já nevím) to spoření a pojištění bylo najednou zbytečné a že jsem mohl ještě přeci jen…no a o tom právě mluvím 😉
Prostě jednou stejně umřu, tak proč přemýšlet nad sebevraždou?! Jednou stejně umřu, tak přemýšlej nad smyslem toho, co děláš.
Proto je potřeba žít naplno užívat si života a dělat si radost copak má něco jiného skutečný smysl, když stejně všechno končí smrtí?! Co je mi do toho, co po mě zůstane?! Jde o to, jak se mi žije a jak se cítím já! Sobecké? Ale prdlajs! Sobectví je něco na úkor druhého… když tím neubližuji jiným, kdo jiný, než já má na mě myslet?!? Vážně chceš čekat, až na tebe začnou myslet druzí? To se teda načekáš, protože ti druzí mají spousty práce s myšlením na sebe sama!
Klíč je naučit se být spokojený. Vypozoroval jsem cosi jako vývoj jedince. Nejdříve to bývá opečovávaný mamánek, který má dojem, že je střed vesmíru. Následuje šok, že to tak není a pochopitelná je deziluze, že je to jinak. Přirozenou a do určité míry i pochopitelnou reakcí je naštvanost-vzdor, snaha vše změnit. Následuje raně dospělá rezignace a pak teprve zralost, tedy snaha hledat to hezké a aktivně ho vytvářet (přitahovat)…souhlasíte? 😉