Máme rádi upřímnost, ale jen když se nás netýká

Upřímnost obdivujeme – dokud není namířená proti nám. Pravdu chceme slyšet, ale jen tu lichotivou. Možná je to koření vztahů: v malém dávkování chutná, ve velkém pálí.

Když se řekne „upřímnost“, většina lidí se zasní, jako by slyšela o svatém grálu mezilidských vztahů. Ano, chceme ji. Ano, vážíme si jí. Ano, ceníme si, když je někdo „na rovinu“. Ovšem – pokud to není na rovinu k nám. Pak už se ta tolik obdivovaná pravda promění v „takt“, „citlivost“ či alespoň „diplomacii“.
Má to prosté vysvětlení. Pravdu totiž většinou chápeme až do chvíle, než se dotkne našeho ega. Pak z pravdy děláme drzost a z upřímnosti bezohlednost.
Pravda jako kámen do výlohy
Vůči ostatním jsme v roli ctitelů pravdy neúprosní. „Ať mi radši řekne, že se mu to nelíbí, než aby mlčel!“ – říkáme. Ovšem jen do chvíle, kdy dotyčný opravdu řekne, že náš nový účes připomíná rej košťat po požáru. Najednou to už není pravda, ale urážka. A ještě s dodatkem: „Tohle se přece neříká!“
Chceme slyšet pravdu – ale tu svoji verzi. Takovou, která nám potvrdí, že jsme krásní, chytří a vše děláme správně. Pravda, která nás zpochybní, je jako kámen hozený do výlohy: bolí to, tříští to iluzi, a my raději voláme po záclonách než po opravě skla.
Dvojí metr upřímnosti
Zajímavé je, že když mluvíme o druhých, máme pocit, že upřímnost je téměř povinnost. „Řekni mu to na rovinu, ať se vzpamatuje!“ Ale sami, když jsme v roli poslíčka pravdy, raději dávkujeme informace jako jed – po malých kapkách. Ne proto, že bychom byli tak ohleduplní. Spíš proto, že dobře víme, jak bychom sami syčeli, kdyby nám někdo servíroval pravdu syrovou a bez přílohy.
A tak vzniká zvláštní paradox: pravdu milujeme – ovšem jen pasivně. Chceme ji od druhých, ale sami ji dáváme s rozvahou, v rukavičkách a často až tehdy, když jsme si jisti, že se nám za to nedostane okamžitého „upřímného“ výprasku.
Pravda je luxus, ne samozřejmost
Možná proto upřímnost není běžným platidlem v našich vztazích. Je to spíš měna luxusní, drahá a riskantní. Dát někomu pravdu do očí znamená riskovat ztrátu sympatií, přátelství, někdy i manželství. Proto ji často schováváme pod polštář a vytahujeme jen tehdy, když se nám to opravdu vyplatí. Ale ruku na srdce – není to vlastně správně? Pravda je totiž ostrý nástroj. V rukou mistra může opracovat hrubý kámen a dát mu tvar. V rukou amatéra ale dokáže nadělat víc škody než užitku.
Tak jak tedy?
Chceme být upřímní, ale nechceme ubližovat. Chceme slyšet pravdu, ale nechceme ji cítit. Možná je tedy celé tajemství v tom, že upřímnost je jako chilli – v malém množství dodá chuť, ve velkém spálí jazyk. A kdo ji umí dávkovat, ten má ve společnosti výhodu. Takže až příště řeknete: „Buď na mě upřímný,“ možná se připravte na to, že vám někdo právě podává chilli papričku. A otázka zní – máte na ni opravdu chuť?