Má člověk po terapii vypadat nějak „správně“?

Má člověk po terapii vypadat nějak „správně“? Co když jejím cílem není vytvořit ideální verzi člověka, ale pomoci mu zbavit se nánosů, které mu brání být skutečně sám sebou?

Nedávno jsem slyšel zvláštní větu. „Tvůj klient ti dělá ostudu.“ Na první pohled je to jen jízlivá poznámka. Jenže čím déle jsem nad ní přemýšlel, tím víc mi připadala zvláštní. Ne proto, že se týká terapie. Ale proto, že v sobě skrývá předpoklad, nad kterým se skoro nikdo nezastaví.
Jak má vlastně vypadat „správný“ člověk?
Když někdo řekne, že klient dělá terapeutovi ostudu, předpokládá tím jednu věc. Že existuje jakýsi správný výsledek. Jakási ideální verze člověka. Něco jako předem daná šablona. Jenže kdo ji vytvořil? Kdo rozhodl, jak má člověk po terapii mluvit, přemýšlet nebo žít? Nevím o nikom. A upřímně doufám, že ani neexistuje.
Tovární nastavení
Já si terapii představuji trochu jinak. Připomíná mi mobilní telefon. Když se začne zasekávat, neuděláte z něj jiný model. Nevyměníte z něj telefon značky A za telefon značky B. Jen odstraníte všechno, co se na něj za roky nalepilo. Vrátíte ho co nejblíže jeho původnímu nastavení. Pořád je to stejný telefon. Jen funguje tak, jak fungovat měl. A podobně to vnímám i u lidí. Cílem není vytvořit nového člověka. Cílem je odstranit nánosy strachu, zbytečných obran, naučených vzorců a všeho, co brání tomu, aby mohl být co nejvíce sám sebou.
Nechci vytvářet své kopie
Občas se lidé ptají, jestli by klient po terapii neměl přemýšlet podobně jako terapeut. Doufám, že ne. To by byla dost děsivá představa. Nezakládám sektu. Nevyrábím své následovníky. Nemám patent na rozum. Nemyslím si, že můj způsob života je univerzální návod pro ostatní. Kdyby všichni klienti po terapii začali mluvit stejně jako jejich terapeut, možná by to nevypovídalo o kvalitní terapii. Možná by to vypovídalo o velmi úspěšné indoktrinaci. A mezi těmito dvěma věcmi je obrovský rozdíl.
Svoboda není předvídatelná
Na svobodě je jedna nepříjemná věc. Je nepředvídatelná. Člověk, který se zbaví úzkosti, nemusí začít žít tak, jak bych si představoval já. Může změnit práci. Může odejít ze vztahu. Může ve vztahu naopak zůstat. Může začít podnikat. Může se přestěhovat na venkov. Může udělat rozhodnutí, které bych já osobně nikdy neudělal. A víte co? To je v pořádku. Protože ten život není můj. Je jeho.
Pomoc není řízení
Mám pocit, že si někdy pleteme pomoc s řízením. Jako by dobrý průvodce měl dovést všechny lidi do stejného cíle. Jenže žádný takový společný cíl neexistuje. Každý člověk má jinou povahu. Jiné hodnoty. Jiné sny. Jiný způsob života. Proto si myslím, že úkolem terapeuta není říkat lidem, kam mají dojít. Jeho úkolem je pomoci jim, aby po své cestě mohli jít svobodněji. A to není totéž.
Odpovědnost zůstává tam, kde má být
Psychologické poznání je zvláštní věc. Dokáže člověku pomoci lépe rozumět sobě. Lépe zvládat emoce. Přestat se zbytečně bát. Ale samo o sobě neurčuje, jakým člověkem bude. Stejně jako mapa neurčuje, kam se vydáte. Jen vám umožní lépe se orientovat. Směr si vybíráte vy. A odpovědnost za něj také zůstává na vás.
Na závěr
Možná bych tedy onu větu otočil. Neptal bych se, jestli klient dělá ostudu svému terapeutovi. Spíš bych se ptal, proč máme potřebu posuzovat kvalitu pomoci podle toho, jestli se člověk po ní začne chovat podle našich představ. Možná je to právě naopak. Možná je nejlepší vizitkou dobré terapie to, že klient přestane žít podle představ kohokoliv jiného. Včetně těch terapeutových. Protože skutečná pomoc podle mě nespočívá v tom, že z lidí uděláme lepší kopie sebe sama. Spočívá v tom, že jim pomůžeme stát se co nejvíce sebou. A to je cíl, který se nedá změřit poslušností ani podobností. Jen mírou svobody, se kterou člověk začne žít svůj vlastní život.