Lidé, kteří se bojí být jasní a říkají tomu slušnost

Říkáme tomu slušnost, ale často je to jen strach být jasní. Opatrná slova, mlha a náznaky nás chrání před konfliktem – a zároveň nás činí neviditelnými, přehlíženými a vyčerpanými.

„Já to nemyslel špatně.“ „Možná jsem se špatně vyjádřil.“ „Já jsem to vlastně myslel trochu jinak.“
Věty, které znějí slušně, opatrně a neútočně. A zároveň často znamenají jediné: bojím se říct jasně, co chci, co nechci a kde stojím. A pak se ti samí lidé diví, že jsou nepochopení, vyčerpaní nebo systematicky přehlížení.
Když mluvíme, ale nic neříkáme
Mnoho dospělých lidí dnes mluví tak, aby se náhodou nikoho nedotkli. Používají obraty typu: „Možná by se dalo zvážit…“ „Nevím, jestli to cítím úplně tak…“ „Asi bych měl trochu jiný pohled…“
A výsledek? Nikdo neví, co vlastně chtěli říct. Ne proto, že by byli hloupí. Ale proto, že sdělení bylo natolik zředěné opatrností, až ztratilo význam.
Slušnost jako úkryt
Slušnost je krásná věc. Jenže v praxi se často zaměňuje za vyhýbání se konfliktu.
Místo „tohle mi nevyhovuje“ říkáme „uvidíme“.
Místo „tohle nechci“ říkáme „teď se mi to úplně nehodí“.
Místo „tohle už dělat nebudu“ říkáme „možná časem“.
A pak se divíme, že nás druzí: nerespektují, neuznávají naše hranice, berou jako samozřejmost, nebo nás úplně ignorují. Jenže jak mají respektovat něco, co nebylo jasně vysloveno?
Jasnost není agrese
Jedna z nejčastějších vnitřních obav zní: „Když budu jasný, budu nepříjemný.“ To ale není pravda. Hrubost je způsob, jak něco říkáme. Jasnost je otázka čeho se říká.
„Nechci tohle řešit teď.“ – není hrubé.
„Tohle dělat nebudu.“ – není útok.
„Tohle mi vadí.“ – není manipulace.
Hrubé to začíná být až ve chvíli, kdy se k jasnosti přidá pohrdání, nadřazenost nebo snaha ublížit. Ale jasnost sama o sobě je jen informace.
Proč se jasnosti tolik bojíme
Protože jasnost nese důsledky.
Když řeknete jasné „ano“, někdo s vámi začne počítat.
Když řeknete jasné „ne“, někdo se může naštvat.
Když řeknete, co cítíte, někdo se může cítit dotčený.
A to je přesně ten bod, kde se mnoho lidí stáhne. Raději zvolí mlhu. Nejasnost. Věty bez závěru. Jenže nejasnost nechrání. Jen oddaluje.
Cena za opatrnost
Lidé, kteří nejsou jasní, často končí: vyčerpaní, zahlcení, plní frustrace, s pocitem, že dávají víc, než dostávají. A přitom to nevypadá jako problém okolí. Vypadá to jako „něco se mnou“.
Jenže velmi často to není slabost. Je to nedostatek sdělení. Svět totiž nereaguje na náznaky. Reaguje na jasné signály.
Slušnost, která neubližuje sobě
Být slušný neznamená být nečitelný. Znamená říkat věci jasně bez zbytečného zraňování. Slušnost bez jasnosti je pasivita. Jasnost bez slušnosti je agrese. A dospělost je schopnost tyhle dvě věci spojit.
Závěrem (trochu nepohodlným)
Možná by stálo za to se občas zeptat: Jsem slušný… nebo jen opatrný až k neviditelnosti? Chrání moje mlčení vztah… nebo jen můj strach? Nečekám náhodou, že mě druzí pochopí, aniž bych jim dal šanci?
Jasnost není problém. Problém je, že jsme si zvykli ji považovat za neslušnost. A pak se divíme, že nás svět míjí. On nás nemíjí. Jen nás nevidí.