Lidé, kteří mají vždycky plán B, často přijdou o plán A

Plán B je často známkou rozumu. Jenže někdy nás právě otevřená zadní vrátka připraví o to nejcennější. Některé věci totiž nejdou dělat napůl.

Mám rád lidi, kteří přemýšlejí dopředu. Mají rezervu. Záložní řešení. Něco našetřeno. Vědí, co udělají, když se něco pokazí. Ve většině situací je to obdivuhodná vlastnost. Jenže občas se stane něco zvláštního. Plán B začne nenápadně měnit plán A.
Pootevřené dveře
Představte si člověka, který stojí ve dveřích. Jednou nohou uvnitř. Druhou venku. Kdyby bylo potřeba, může kdykoliv odejít. Je to bezpečné. Jenže zkuste v takové pozici tančit. Nebo obejmout člověka. Nebo přestěhovat skříň. Některé věci prostě vyžadují, aby člověk vstoupil dovnitř celý. A právě to bývá problém.
Jen kdyby náhodou
Znám lidi, kteří si celý život nechávají otevřená zadní vrátka. Ne proto, že by byli zbabělí. Právě naopak. Jsou rozumní. Praktičtí. Předvídaví. Jen si neustále nechávají možnost couvnout. Když přijmou novou práci, zároveň přemýšlejí, kam odejdou. Když začnou podnikat, pořád si nechávají otevřenou cestu zpátky. Když vstoupí do vztahu, část jejich mysli už přemýšlí, jak by odchod jednou zvládli. Na první pohled je to velmi chytré. Na druhý už trochu méně.
Kolik energie stojí úniková cesta?
Možná si ani neuvědomujeme, že každá otevřená zadní vrátka něco stojí. Pozornost. Energii. Část odhodlání. Protože člověk se nikdy úplně neopře do něčeho, od čeho je jednou nohou připraven odejít. Je to podobné, jako kdybyste se pokoušeli přeplavat řeku a současně jednou rukou drželi břeh. Možná budete mít větší pocit bezpečí. Ale daleko se tak většinou nedostanete.
Nejde o odvahu
Často se říká, že úspěšní lidé jsou odvážnější. Nejsem si tím jistý. Možná jen existují chvíle, kdy přestanou počítat všechny možné únikové cesty. Ne proto, že by nevěděli o riziku. Ale protože některé věci nelze dělat napůl. Nelze být napůl přítelem. Napůl partnerem. Napůl podnikatelem. Napůl přesvědčeným člověkem. Život má v tomhle zvláštní smysl pro ironii. To nejcennější často získávají lidé, kteří si na chvíli dovolí zavřít dveře za sebou.
Cena bezpečí
Bezpečí je důležité. Nikdo rozumný nebude tvrdit opak. Jenže bezpečí má jednu zvláštní vlastnost. Když ho máme málo, trápí nás. Když ho máme příliš, začne nás nenápadně brzdit. Protože všechno, co stojí za to, obsahuje určitou míru nejistoty. Přátelství. Láska. Podnikání. Nová práce. Důvěra. Nikdo nám předem nepodepíše smlouvu, že to dobře dopadne. A možná je to tak správně.
Chytrá past
Na tom všem mě fascinuje jedna věc. Lidé s plánem B často nepůsobí nejistě. Naopak. Působí velmi rozumně. Velmi připraveně. Velmi zodpovědně. Jen si někdy nevšimnou, že jejich záložní plán se pomalu stal hlavním způsobem života. Neustále být připraven odejít. Neustále mít kam ustoupit. Neustále si nechávat otevřenou možnost, že to nevyjde. A právě tím se člověk občas připraví o šanci zjistit, co by se stalo, kdyby zůstal.
Na závěr
Nemyslím si, že bychom měli zahodit všechny plány B. Někdy jsou moudré. Někdy dokonce nezbytné. Jen přemýšlím, jestli si občas nenecháváme otevřené dveře i tam, kde bychom měli konečně vejít dovnitř. Protože některé věci v životě se neotevřou tomu, kdo stojí na prahu. Otevřou se až člověku, který se rozhodl vstoupit. Celý. I s vědomím, že možná jednou narazí. Protože někdy není největším rizikem to, že plán A nevyjde. Někdy je jím to, že jsme mu nikdy nedali skutečnou šanci.