Když všichni křičí: Ať žije autenticita! Ale co to vlastně znamená?

Autenticita je dnes skloňovaná ve všech pádech, ale co vlastně znamená? Je to odvaha být sám sebou, nebo jen další maska pro svět? Přestaňme se bát své pravdy a objevme, kdo opravdu jsme.

Autenticita. Kouzelné slovo, které se v poslední době skloňuje ve všech pádech. Na Instagramu nás influencery chrlí fotky bez make-upu (po důkladné retuši), na LinkedIn se podnikatelé bijí do prsou, jak jsou „opravdoví“, a v mezilidských vztazích máme pocit, že být autentický znamená říct každému na rovinu, co si o něm myslíme.
Ale co když ta slavná autenticita není ani tak o křičení vlastní pravdy do světa, jako spíš o tom, jestli si dokážeme přiznat pravdu sami sobě?
Pravda, nebo maska?
Všichni máme svůj „veřejný profil“ – obraz, který ukazujeme světu. Někdy je to vědomé, jindy nevědomé, ale funguje to stejně: chceme být přijímáni, obdivováni, milováni. Takže si vytvoříme masku. Může to být úspěšný podnikatel, šťastná matka, free spirit cestovatel nebo fitness guru, který nejedl cukr už od mateřské školky.
Jenže co když se tahle maska stane naším vězením? Co když se tak moc snažíme naplnit očekávání, která na nás kladou druzí (nebo která si sami na sebe klademe), že zapomeneme, kdo vlastně jsme?
Autenticita není výmluva
Být autentický neznamená být bezohledný. To, že „jsem prostě takový“, není omluva pro to, abychom byli hrubí, necitliví nebo nezodpovědní. Autenticita není výmluva pro špatné chování.
Naopak, být autentický znamená být si vědom sám sebe. Znamená to přijmout své silné stránky, ale i své chyby. Přiznat si, že nejsme dokonalí – a že je to v pořádku.
Autenticita je odvaha být zranitelný. Říct: „Nevím.“ „Mám strach.“ „Udělala jsem chybu.“ To chce mnohem víc odvahy než neustále předstírat, že máme vše pod kontrolou.
Jak se stát autentickým?
Možná čekáte nějaký návod. Pět kroků k autenticitě. Ale realita je mnohem složitější – a zároveň jednodušší. Neexistuje univerzální recept. Co ale můžeme udělat, je začít si pokládat otázky:
Kdo vlastně jsem? Ne co dělám, co mám, co ukazuji světu. Ale kdo jsem já, když se nikdo nedívá?
Co chci? Ne co bych měl chtít, co ode mě očekávají druzí, ale co skutečně chci já.
Co mě těší? Ne co mě „má“ těšit podle sociálních norem, ale co mě doopravdy naplňuje.
A hlavně: buďme k sobě laskaví. Na cestě k autenticitě se budeme ztrácet, selhávat, pochybovat. Ale to všechno je součástí procesu.
Svět nepotřebuje další kopie
V dnešní době, kdy se všichni snaží být „autentičtí“, je paradoxně právě skutečná autenticita tím nejvzácnějším. Nebuďme jen dalšími kopií kopie. Svět nepotřebuje víc stejných lidí, kteří se snaží zapadnout. Potřebuje nás takové, jací opravdu jsme.
Tak co, troufnete si na tu odvahu být sami sebou? Možná zjistíte, že jste mnohem zajímavější, než jste si mysleli. A to za to stojí, nemyslíte?