Když už není na co nadávat

Co když nám stížnosti neslouží jen k ulevení, ale dávají našemu životu směr? Někdy totiž není nejtěžší překonat problém, ale zjistit, kdo jsme, když už žádný není.

Nadávání má špatnou pověst. Není divu. Většinou si pod ním představíme člověka, který je věčně nespokojený. Něco mu vadí. Něco ho štve. Někdo za něco může. Někdo něco pokazil. A kdyby náhodou nebylo na co si stěžovat, určitě se během pěti minut něco najde. Jenže čím déle pozoruji lidi kolem sebe, tím víc si myslím, že nadávání plní ještě jednu funkci. Dává životu orientaci.
Nepřítel je překvapivě užitečný
Když máme nepřítele, víme, kde stojíme. Je to šéf. Bývalá partnerka. Práce. Politici. Osud. Zdravotní komplikace. Něco, proti čemu se vymezujeme. Něco, kvůli čemu se ráno probudíme a máme jasno: „Tohle je ten problém.“ A je zvláštní, jak uklidňující to někdy bývá. Protože když víme, co je špatně, nemusíme přemýšlet nad mnohem nepříjemnější otázkou: A co kdyby ten problém zmizel?
Konec boje
Představte si člověka, který deset let nadává na práci. Pak odejde do důchodu. Úleva. Konečně klid. Konečně svoboda. A za pár měsíců je podivně nespokojený. Nebo člověka, který roky mluví o tom, jak mu život komplikuje bývalý partner. A pak se ten druhý odstěhuje, ožení nebo prostě zmizí z jeho života. Měl by přijít pocit vítězství. Jenže místo něj se objeví zvláštní prázdno. Něco nesedí. Jako kdyby člověku někdo přestavěl nábytek v hlavě.
Život proti něčemu
Myslím, že si často neuvědomujeme, jak velkou část identity stavíme na boji. Jsme ti, kteří bojují s nespravedlností. Ti, kteří přežívají těžkou práci. Ti, kteří se musí vypořádat s obtížným člověkem. Ti, kteří to navzdory okolnostem zvládají. A pozor. Tohle není nic špatného. Každý z nás někdy něco nese. Každý má své protivníky. Problém vzniká ve chvíli, kdy se boj stane hlavní kostrou našeho příběhu. Protože pak se může stát něco zvláštního. Když nepřítel zmizí, zmizí i část nás.
Ticho po válce
Možná znáte ten pocit. Dlouho se na něco soustředíte. Něco řešíte. Něco vás štve. Spotřebovává to energii. A pak je najednou konec. A vy nevíte, co dělat s uvolněným prostorem. Je to trochu jako několik let tlačit auto do kopce. Je to únavné. Nadáváte. Přejete si, aby to skončilo. A když kopec opravdu skončí, stojíte tam a najednou nevíte, kam vlastně jedete.
Nečekaná otázka
Možná proto některým lidem dělá klid takové potíže. Protože klid není jen nepřítomnost problémů. Klid také odhaluje věci, které byly dlouho schované. Když přestaneme bojovat se šéfem, objeví se otázka, co vlastně chceme dělat. Když přestaneme řešit komplikovaný vztah, objeví se otázka, kdo jsme bez něj. Když přestaneme nadávat na okolnosti, objeví se otázka, co teď uděláme my sami. A to jsou otázky, které bývají mnohem nepříjemnější než původní problém.
Nenápadná závislost
Nechci tvrdit, že jsou lidé závislí na utrpení. To by bylo příliš jednoduché. Ale myslím si, že někteří z nás si vytvoří zvláštní závislost na boji. Boj totiž přináší směr. Dává pocit důležitosti. Poskytuje vysvětlení. Dokud existuje nepřítel, nemusíme řešit prázdné místo po jeho odchodu. Nemusíme přemýšlet, co nás těší. Co nás zajímá. Co bychom dělali, kdyby bylo všechno v pořádku.
Úleva není cíl
Paradoxně tedy někdy není nejtěžší něco překonat. Nejtěžší je žít potom. Protože úleva sama o sobě není program na zbytek života. Je to jen prostor. A ten je potřeba něčím naplnit. Jinak se člověk začne ohlížet a téměř podvědomě hledat další problém, dalšího protivníka, další důvod, proč se zase postavit do bojové pozice.
Na závěr
Možná právě proto někdy po vyřešení problémů nepřichází radost, ale zvláštní prázdnota. Ne proto, že bychom byli nevděční. Ani proto, že bychom si neuměli užívat klidu. Ale proto, že jsme si během let zvykli být někým, kdo proti něčemu bojuje. A najednou nevíme, kdo jsme bez toho. Možná je tedy dobré položit si občas zvláštní otázku: Kdyby zítra zmizelo všechno, na co si stěžuji, co by mi v životě zůstalo? A pokud nás odpověď trochu zneklidní, nemusí to být špatná zpráva. Možná jsme právě narazili na něco důležitějšího než všechny naše problémy. Na otázku, pro co vlastně žijeme, když už není proti čemu bojovat.