Když terapie připomíná návod na opravu topinkovače

V psychoterapii někdy platí zvláštní pravidlo: čím složitěji metoda zní, tím více lidí jí věří. Jenže mezi zajímavě znějícím nápadem a skutečnou pomocí je občas propastný rozdíl.

V psychologii existuje zvláštní paradox. Čím složitěji něco zní, tím větší má člověk tendenci věřit, že to funguje. Kdybych vám řekl, že existuje revoluční metoda osobního rozvoje založená na kombinaci dřepů, vědomého mrkání a poklepávání na čelo, část lidí by se pravděpodobně zasmála. A druhá část by si okamžitě chtěla koupit kurz.
Psychologie má totiž jednu výhodu i nevýhodu zároveň: ne všechno se dá jednoduše změřit. A právě v tom prostoru vznikají nejen skvělé terapeutické směry, ale občas i věci, které připomínají spíš kreativní workshop po třech sklenkách prosecca.
Teď pozor.
Neříkám, že všechno nové je špatně. Ani že existuje jedna jediná správná metoda. To by bylo směšně arogantní. Lidé jsou různí. Každému sedne něco jiného. Někdo potřebuje strukturu, jiný emoce, další humor nebo klidný rozhovor.
Psychoterapie není autoservis, kde se na všechny používá stejný klíč číslo třináct.
Jenže právě tady začíná problém. Ve chvíli, kdy se z otázky: „Pomáhá to?“ stane otázka: „Zní to dost zajímavě?“ A to jsou dvě úplně odlišné věci. V posledních letech mám občas pocit, že některé směry vznikají hlavně proto, aby byly nové, originální a dobře marketovatelné.
Trochu jako příchutě proteinových tyčinek.
Nestačí čokoláda. Musí to být himálajská bio-karamelová extáze s dotekem kvantového vědomí. Jenže lidská psychika není marketingová kampaň. A člověk v bolesti většinou nepotřebuje fascinující terminologii. Potřebuje něco, co mu skutečně pomůže žít.
Jako terapeut mám v tomhle možná trochu nudný postoj. Mnohem víc než to, jak metoda vypadá, mě zajímá, co dělá. Funguje? Pomáhá? Posouvá člověka? Ulevuje mu? Nebo z něj jen vyrábí celoživotního návštěvníka seberozvojových workshopů? A ano, existují i postupy, u kterých mám chuť říct úplně obyčejnou českou větu: „Tohle je prostě nesmysl.“ Ne proto, že bych měl potřebu shazovat kolegy. Upřímně řečeno, do profesních válek se mi vůbec nechce. Ale existuje hranice, kde už mlčení není profesionalita, nýbrž alibismus.
Když někdo doporučuje něco, co člověka odvádí od reality, podporuje závislost, manipulaci nebo úplné popření zdravého rozumu, nepřipadá mi statečné tvářit se neutrálně. To už není otevřenost. To je rezignace na kritické myšlení.
Na druhou stranu je fér dodat ještě jednu důležitou věc.
Psychoterapie není matematika. Neexistuje jedna univerzální cesta pro všechny lidi. Co jednomu změní život, druhému nemusí dát vůbec nic. A právě proto bychom měli být opatrní jak s nekritickým nadšením, tak s fanatickým odmítáním. Možná tedy nakonec opravdu existuje jen jedno rozumné kritérium: ne jestli metoda zní moderně, hluboce nebo tajemně…ale jestli člověku pomáhá žít o něco lépe. A pokud ne, pak nepomůže ani deset dřepů a poklepávání na čelo.