Když slovo bolí víc než facka aneb epidemie dotčenosti

Slova dnes bolí víc než facka. Stačí špatná poznámka a už čelíte veřejnému lynči. Kdy jsme přestali snášet jiný názor? A kam vede svět, kde se každý cítí dotčený?

Kdysi se říkalo, že slova jsou jen slova. Dnes? Dnes jsou to zbraně hromadného ničení. Stačí říct něco „nevhodného“ a už máte na krku společenskou popravu, online lynč a možná i ztrátu práce. Vstoupili jsme do doby, kdy se každý cítí být dotčen a zraněn, kdy i obyčejná poznámka může způsobit veřejné pohoršení. Jak jsme se sem dostali? A hlavně – kam to vede?
Dřív se lidi uráželi míň, nebo jen neměli internet?
Pamatujete si doby, kdy si dva lidi něco vyříkali a tím to haslo? Jasně, někdo se naštval, možná se popral, ale druhý den už to neřešil. Dnes? Stačí, když v nevinné debatě použijete „špatné“ slovo nebo šlápnete do minového pole nějakého citlivého tématu, a rázem jste „ten zlý“. A co hůř – dotčený člověk se nejen urazí, ale ještě to jde rozmáznout na sociální sítě, kde vás zmasakruje armáda internetových morálních strážců.
A přitom si člověk jen dovolil mít jiný názor. Nebo – a to je ještě horší – vtipkoval! Ano, humor je dnes obzvlášť nebezpečný, protože nikdy nevíte, koho se dotkne. Stačí špatně umístěná nadsázka a už jste sexisté, rasisté, ageisté, nebo kdovíco ještě.
Hledání urážky jako nový sport
Někteří lidé jako by se vyloženě živili tím, že hledají, co je může urazit. A pokud nic nenajdou, tak si to domyslí. Co na tom, že to tak autor výroku vůbec nemyslel? Co na tom, že nikoho konkrétního nezesměšňuje? Pokud se někdo rozhodne cítit dotčeně, máte smůlu.
A co je na tom nejhorší? Že čím víc prostoru takovým lidem dáme, tím víc se tahle citlivost šíří. Za chvíli už nebude možné říct nic – protože by se někdo mohl cítit dotčený i tím, že vůbec něco říkáte.
Opravdu chceme svět bez humoru a svobody slova?
Samozřejmě, že nikdo nechce, aby se šířila nenávist nebo aby se lidé cíleně uráželi. Ale není na čase si přiznat, že dnes už jsme zašli příliš daleko? Že se bojíme říct cokoli, co by někdo mohl špatně pochopit? A že pomalu zapomínáme na jednu důležitou věc – že pokud nás něco uráží, je to náš problém, ne problém toho, kdo to řekl?
Možná bychom si měli dát kolektivní terapii, trochu si utáhnout opasky emocionální odolnosti a přestat se tvářit, že každé slovo je osobní útok. Protože pokud to takhle půjde dál, skončíme ve světě, kde se každý bude bát otevřít pusu. A to už nebude svět svobody, ale jeden velký ustrašený tábor přecitlivělosti.
Tak co, neříkáte si někdy taky: Vážně už stačilo?