Když se z názoru stane víra aneb proč se hádáme o všechno (a hlavně o nic)

V době, kdy má každý svou neotřesitelnou pravdu, se z názorů stala víra a z diskuzí bitevní pole. Už nemluvíme, jen se bráníme. A možná stačí jediné: přestat si myslet, že se nemůžeme mýlit.

Pamatujete si ještě dobu, kdy se dalo s někým nesouhlasit, aniž by to znamenalo konec přátelství, tiché večery doma a tři dny pasivní agrese? Dnes už neexistuje „jen jiný názor“. Existuje útok na světový řád. Řeknete, že vám chutná káva s mlékem, a hned se najde někdo, kdo vás poučí o kolonialismu, vykořisťování krav a důsledcích pro planetu. A pokud se bráníte, že jste jen chtěli latté, dozvíte se, že jste ignorant a pravděpodobně i fašista.
Diskuze? Ale prosím vás! Bojová aréna!
Kdysi jsme říkávali „pojďme si o tom popovídat“. Dnes je to spíš: „vytáhni argumenty, padne krev!“ Z diskuze se stala aréna, kde nejde o výměnu názorů, ale o výměnu ran. Kdo má hlasitější mikrofon, ten má pravdu. A když dojdou argumenty, nastupuje oblíbená disciplína dnešní doby – morální převaha.
Neříká se už „já si myslím, že“, ale „jen hlupák si nemyslí, že“. To malé jazykové posunutí znamená všechno: z názoru se stal test inteligence, charakteru i morálky. A tak už vlastně ani nemluvíme, jen se vzájemně diagnostikujeme.
Ego na pískovišti
Lidské ego je v zásadě jako malé dítě na pískovišti – spokojené, dokud mu někdo nevezme kyblíček. Jenže kyblíček se dnes nejmenuje „písek“, ale „pravda“. A když se o ni někdo opováží podělit, okamžitě následuje křik, pláč a házení lopatičkou.
Kdyby Ježíš žil dnes, pravděpodobně by nedal kázání na hoře, ale živé vysílání na sociální síti. A místo blahoslavenství by musel čelit komentářům typu:
„Miluji bližního svého? Jo jasně, typický levicovej woke kec!“
„Zas ten kazatel z mainstreamu! Probuďte se, lidi!“
Každý má dnes svoji pravdu – pevnou, nevyvratitelnou a chráněnou betonovým egem. Kdyby někdo přinesl důkaz, že se mýlíme, označíme ho prostě za manipulátora. Protože – a to je důležité – v dnešní době už nejde o to, mít pravdu. Jde o to, nenechat si ji vzít.
Názor jako identita
Kdysi lidé hledali smysl života. Dnes hledají smysl v komentářích. Názor se stal novou formou identity. Dříve jste byli třeba „učitel“, „kuchař“ nebo „otec dvou dětí“. Dnes jste „ten, co ví, že očkování škodí“, „ta, co chápe, že astrologie je věda“, nebo „on, co prokoukl systém“.
A protože názor = identita, jeho zpochybnění = útok na naši existenci. Proto se hádáme do krve. Proto se rozcházejí partneři, rodiny i celé národy kvůli tomu, jestli je lepší Tesla nebo Škoda Octavia.
Zpochybni něčí názor a sleduj, jak se mu zatemní oči. V tu chvíli se už nehádáš s člověkem, ale s jeho vnitřním božstvem. A ten tě prostě musí zničit.
Dialog jako ohrožený druh
Dnes se nemluví, dnes se vysílá. Ztratili jsme schopnost naslouchat, protože jsme všichni ve stavu permanentní připravenosti odpovědět. Každý hovor je jen přestávka mezi dvěma vlastními monology.
Zeptejte se někoho na názor a uvidíte, že nezačne odpovědí, ale protiútokem: „No počkej, a ty snad myslíš, že…?“
A v tu chvíli končí komunikace a začíná tenisová výměna slov – míček pravdy letí tam a zpět, dokud se jeden z hráčů neunaví nebo neurazí.
Jak se z toho nezbláznit
Možná bychom mohli začít tím, že se zkusíme přestat brát tak vážně. Že připustíme možnost, že se možná v něčem mýlíme. (Já vím, už teď vám to zní jako rouhání.) A že zkusíme vnímat rozdílnost názorů ne jako ohrožení, ale jako možnost růstu. Koneckonců, kdo z nás se kdy naučil něco nového tím, že pořád dokola opakoval to, co už ví?
Závěrem
Z názoru se stala víra a z dialogu křížová výprava. Ale možná stačí trochu humoru, nadhledu a schopnosti říct: „Jo, to je zajímavé, takhle jsem o tom nepřemýšlel.“ A kdyby se vám to náhodou podařilo říct nahlas, gratuluju – právě jste spáchali největší revoluci dnešní doby.