Většinu lidí vaše trable nezajímají. Nesnáším povinný začátek telefonátu "jak se máš?" importovaný od Anglosasů. Po dotazu "opravdu tě to zajímá" chodí dotyčný rovnou k věci.

Nemám tu otázku ráda, bývám jí zaskočena a nevím, co rychle odpovědět. Není mým zvykem kdekomu na ulici vyprávět o sobě, a tak podávám obecné odpovědi, každá z nich vlastně je pravdivá: Dobře, ujde to, musí to jít, stojí to za starou belu apod. Ale od této chvíle budu odpovídat "Ále, dnes v noci jsem se už popáté pokusila o sebevraždu, ale ti blbci rozhodli, že musím tady v tom žít", a tím celou tu trapnost přetnu

Výrok "jak se máš" není dotaz, ale určitá forma pozdravu. Pokud mi někdo v odpověď začne vyjmenovávat své problémy, rychle se rozloučím a příště se mu vyhnu.

Naproti tomu nemám problém poskytnout pomoc (pokud je to v mých schopnostech) tomu, kdo si o ní řekne.

A co to uchopit také jinak? Co když se člověk zamyslí a sám si zodpoví jak se má? Popřemýšlí co doma, má kde spát, co jíst, práci a výdělek? Pak dnes ve většině případů fakt tady u nás v republice musí odpovědět, že se má dobře. Převážná většina těch jeho obav a strachů je totiž jen vyvolaná nihilismem a zvětšováním skutečných problémů. Kdo dnes nenadává, jako kdyby nebyl. Takže ano, máme nějaké drobné obavy a nejistoty, ale vcelku se máme dobře. A neměli bychom se to bát říct.

Ještě doplněk. S tím "dobře", je to jako se optimistou a pesimistou. Optimista vidí sklenici poloplnou, pesimista poloprázdnou. Optimista se má dobře, protože je spokojen s tím co má a neomezuje se obavami. Pesimista se dobře nemá, protože všechno kolem něj vyvolává obavy a strachy.