Když říkáme „už je mi to jedno“, myslíme „bolí to pořád“

Když říkáme „už je mi to jedno“, obvykle tím myslíme „pořád to bolí“. Jen jsme už unavení z bolesti, a tak ji schováme pod cynismus – aby nikdo neviděl, jak moc nám na tom záleželo.

„Nech to být, už je mi to jedno.“ Kdo tuhle větu nikdy nepronesl, ať hodí kamenem. A kdo ji pronesl, aniž by ho přitom někde uvnitř bodlo, ať hodí kamenem dvakrát. Protože ruku na srdce: kdykoliv říkáme, že nám je něco jedno, obvykle to znamená přesný opak. Jen už nemáme sílu o tom dál mluvit, hádat se nebo přiznávat, že nás to bolí. A tak nasadíme masku lhostejnosti – protože vypadá líp než brekot.
Cynismus jako obvaz
Lhostejnost bývá často jen přestrojený smutek. A cynismus? To je vlastně ironický obvaz, kterým zakrýváme ránu. „No jo, svět je na nic, lidi jsou stejně všichni stejní,“ říkáme, a přitom doufáme, že se pod tou vrstvou ironie schová, jak moc nás něco zasáhlo. Jenže cynismus neléčí, jen dočasně tlumí bolest. Je to jako když si dáte panáka na zlomenou nohu – chvíli to vypadá, že to funguje, ale pak stejně kulháte.
Rezignace není klid
Mnozí si pletou rezignaci s vyrovnaností. Jenže klid nepřichází ze slov „už je mi to jedno“. Klid přichází tehdy, když si připustíme, že nás to bolelo, dovolíme si to prožít – a teprve potom pustíme. To „už je mi to jedno“ je spíš jako když si přehodíte deku přes rozbitý nábytek v obýváku. Na první pohled uklizeno, ale zkuste pod ní posadit návštěvu.
Proč je těžší říct „bolí to“
V naší společnosti je paradoxně jednodušší říct „kašlu na to“ než „trápí mě to“. První zní drsně, skoro obdivuhodně. Druhé odhaluje křehkost – a tu si neradi přiznáváme, natož ukazujeme. Jenže dokud budeme své bolesti převlékat za nezájem, budeme je nosit dál. A ony se nám budou vracet – někdy v podobě hořkosti, jindy v podobě neschopnosti se skutečně radovat.
Závěrem – malé odhalení
Možná by stálo za to zkusit příště místo „už je mi to jedno“ říct jednoduše „ještě mě to bolí“. Je to děsivě upřímné, ale taky osvobozující. Protože pravý klid není v rezignaci – ale v odvaze bolest přiznat a projít jí.