Když pole přemohlo les: Jak jsme vyměnili hojnost za nedostatek

Kdysi jsme žili v hojnosti lesa, dnes v úzkosti polí. Vyměnili jsme důvěru v přirozenost světa za strach z nedostatku – a místo bobulí sbíráme hypotéky, účty a stres.

Zkuste si představit pradávného lovce-sběrače. Ráno se protáhne, zakrouží rameny a jde. Někde rostou bobule, támhle se pase srnka, kousek dál houby. Není to samozřejmě žádná all inclusive dovolená, ale svět mu dává znamení: „Stačí, když budeš pozorný, vše potřebné tu je.“
A pak přišel geniální nápad – zemědělství. Najednou jsme už nemuseli bloudit po lese, ale stačilo okopávat svoje políčko. Jenže s políčkem přišlo i cosi nového: místo vědomí hojnosti jsme objevili vědomí nedostatku. Neúroda? Škůdci? Sousedi s delší motykou? To už není vtip, to je existenční krize.
Tam, kde příroda nabízela rozmanitost a spolupráci, pole nabídlo ploty, dřinu a úzkost. Už nešlo o to vnímat, co nám prostor nabízí, ale bránit „to svoje“. A tak jsme si postupně odvykli věřit, že svět je dostatečně bohatý. Začali jsme raději hromadit, závidět a počítat.
Podívejte se kolem sebe dnes. Máme plné supermarkety, ale v hlavách pocit, že nikdy není dost – peněz, času, lásky, úspěchu. Naše políčko je sice betonové, ale strach ze škůdců a neúrody zůstal. Jen jsme místo kobylek vymysleli inflaci, konkurenci a hypotéky.
Možná je čas si připomenout, že planeta není obchodní řetězec s omezenými regály, ale stále ta samá hojnost, kterou viděl dávný lovec v lese. Jen to chce znovu zvednout hlavu, přestat hypnotizovat svoje políčko a začít vnímat širší prostor. Protože možná největší luxus dnešní doby není mít víc, ale znovu si dovolit věřit, že už teď máme dost.