Když bolí břicho, nejdu přece za elektrikářem. A když bolí duše?

Když bolí tělo, většinou víme, za kým jít. U psychiky je to složitější. Různé potíže ale potřebují různé druhy pomoci. Nejde o soutěž odborností, ale o člověka, kterému mají pomoci.

Představte si člověka, kterého dlouhodobě trápí bolesti břicha. Nejdřív navštíví praktického lékaře. Ten ho odešle ke gastroenterologovi. Následují vyšetření, léčba a doporučení. Součástí péče může být také nutriční terapeut nebo výživový poradce, který pomůže upravit jídelníček a každodenní návyky.
Napadlo by někoho říct, že výživový poradce je zbytečný jen proto, že existuje gastroenterolog? Asi těžko. Stejně tak by bylo nesmyslné chtít po gastroenterologovi, aby několik hodin rozebíral s pacientem jeho každodenní stravovací návyky, motivaci nebo životní styl. Ne proto, že by to neuměl, ale proto, že jeho úloha je jiná.
Každý z nich má své místo. Jeden léčí. Druhý radí. A oba mohou být pro člověka stejně důležití.
Mám pocit, že u péče o psychiku na tuto jednoduchou logiku občas zapomínáme.
Jako bychom si mysleli, že existuje jediný správný odborník pro všechny životní situace. Jenže člověk, který trpí závažnou depresí nebo psychotickým onemocněním, potřebuje úplně jinou pomoc než člověk, který si jen neví rady ve vztahu, prožívá životní krizi nebo hledá nový směr. Někdo potřebuje psychiatra. Někdo klinického psychologa. Někdo zdravotnického psychoterapeuta. Někdo krizovou intervenci. A někdo možná především klidný prostor, čas, pozorné naslouchání a rozhovor, který mu pomůže podívat se na svůj život z jiného úhlu.
Nejde o soutěž.
Nejde o to, kdo je důležitější. Jde o to, že různé situace vyžadují různé přístupy. Stejně jako si nevoláme instalatéra, když potřebujeme opravit střechu, ani pokrývače, když nám přestane fungovat elektřina. Nikdo z nich není horší. Každý řeší jinou část problému. Myslím, že bychom si občas měli připomenout ještě jednu věc.
Slovo „poradenství“ není sprosté.
Naopak. Lidstvo stojí na tom, že si lidé odjakživa předávají zkušenosti, vedou spolu rozhovory a pomáhají si orientovat se v životě. Ne každá těžkost je nemoc. A ne každý, kdo hledá nadhled, potřebuje léčbu. Stejně tak ale platí i opačné pravidlo.
Jsou situace, kdy rozhovor nestačí.
Jsou chvíle, kdy je na místě odborné zdravotnické vyšetření, psychoterapie nebo psychiatrická péče. A je dobře, že takové možnosti existují. Neměly by si však konkurovat. Měly by se doplňovat. Možná právě v tom spočívá skutečná moudrost. Nepřemýšlet nad tím, kdo je „lepší“. Ale nad tím, kdo je v danou chvíli tím správným člověkem na správném místě. Protože cílem přece není obhájit vlastní profesi. Cílem je pomoci člověku. A pokud se to podaří – je vlastně úplně jedno, jestli k tomu vedla cesta přes lékaře, psychoterapeuta, poradce nebo hluboký lidský rozhovor. Důležité je jediné. Že na ni člověk nezůstal sám.