Každou větu začal slůvkem já… No a co?!

Říká vám někdo, že moc mluvíte o sobě? Že každou větu začínáte „já“? Možná je čas přestat se za to stydět. Zdravé sebevědomí totiž není sobectví – i když to písničky tvrdí.

Vzpomínáte si na tu starou písničku od Olympicu? „Každou větu začal slůvkem já…“ Taková hezká melodie, ale ten text? Zase jedno z těch nenápadných poselství, která nám už od dětství podsouvají, že myslet na sebe je špatné. Pokud říkáte „já“, jste sobci. Pokud přemýšlíte o sobě, jste sobci. Pokud vám náhodou záleží na tom, jak se cítíte a co chcete, jste sobci. A tak jsme se to naučili – v písničkách, v pohádkách, v příbězích. Dej přednost druhým, jinak jsi špatný člověk.
A tady přichází otázka: opravdu?
Mýtus sobectví aneb jak nám písničky zavařily hlavu
Tenhle text (a jemu podobné) totiž dělá jednu zásadní chybu. Smíchává dvě věci dohromady:
Zdravé sebevědomí – mít sám sebe na prvním místě.
Skutečné sobectví – tedy prosazovat své zájmy na úkor druhých.
A to je sakra rozdíl!
Není nic špatného na tom, že se člověk stará o sebe. Že říká „já“. Že ho zajímá, co chce a co cítí. Proč by taky nemělo? Když nebudete mít rádi sami sebe, proč by vás měli mít rádi ostatní? Když budete celý život potlačovat své vlastní potřeby, jen abyste vyhověli všem okolo, co z vás nakonec zbyde?
Tohle neznamená, že si máme dupnout a jít přes mrtvoly. Znamená to, že bychom měli chápat jednoduchý fakt: starat se o sebe neznamená být sobecký. A když se nám někdo snaží namluvit opak, měli bychom zbystřit.
Někdy říkat „já“ prostě dává smysl
Zajímavá myšlenka je i to, jak vnímáme komunikaci. Když řeknete „já to vidím takhle“, znamená to automaticky, že shazujete názor druhého? Samozřejmě ne. V ideálním případě jde o sdílení pohledu. O dialog. A co když vám někdo odpoví stejně? No skvěle! Máme dvě perspektivy, můžeme se bavit.
Problém nastává tehdy, když někdo začne větu „já“ a končí ji „a tak to bude, protože jsem to řekl“. Pak už nejde o rozhovor, ale o diktát.
Ale pokud spolu dva lidé dokážou říct:
👉 „Já to vidím takhle… Jak to vidíš ty?“
👉 „Rozumím, ale já to cítím jinak… Pojďme o tom mluvit.“
👉 „Já bych radši tohle, ale chápu i tvoji variantu. Co uděláme?“
Pak nejde o žádné sobectví. Jde o hledání nejlepší cesty.
Takže co s tím?
Možná bychom si měli dát menší revizi těch písniček, pohádek a příběhů, které nám vtloukaly do hlavy, že pokud říkáme „já“, tak jsme automaticky ti špatní. Protože skutečné sobectví nevychází z toho, že si uvědomujeme vlastní hodnotu. Skutečné sobectví přichází ve chvíli, kdy přestáváme brát v potaz i ty ostatní.
Takže až vám někdo příště vyčte, že „každou větu začínáte slůvkem já“, můžete s klidem odpovědět: „Ano, protože právě teď mluvím o svém pohledu. A teď mi řekněte ten váš.“
A o tom by to celé mělo být. 😊