Kavárna

Popíjení latte, hledání ideální otázky a příběhy o víře, předsednictví v SSM i tajných setkáních křesťanské mládeže. Kolegovo vyprávění nás zavede zpět do minulosti plné paradoxů a nečekaných zvratů.

Popíjím kávu latte a promýšlím nějakou vhodnou otázku pro kolegu z práce, kamaráda… Chci se zeptat tak, aby se cítil dobře, rád vyprávěl a na druhou stranu uspokojil moji touhu po příbězích. Vím, že rád vypráví, ale také vím, že se někdy utápí v bezvýznamných detailech.
„Ty jsi, Jendo, nebyl od malička věřící nebo ano?“ Zkouším jeho snad i oblíbené téma — rozhodně ale již myšlenkově zpracované — vím, jak si křesťané libují v příbězích typu — jak jsem potkal Pána.
„Nene — rodiče mě vedli k víře.“ (chytil se — hurá!) „Byl jsem v tom sám, teda sám — měl jsem ještě spolužáka, kterej chodil do kostela se mnou. On měl matku takovou trochu prdlou, no prdlou — spíš připitomělou a ona chtěla, aby na mše chodil, ale jeho to moc nebralo. Tak mu dávala za každou návštěvu kostela 20, Kčs a to tenkrát bylo něco! On si tím kompenzoval, že nemá kamarády. Mohl si třeba kupovat takový ty umělohmotný pendreky plný kulatejch žvejkaček, no kupovat — já byl taky rád, když mi nějakou dal.“
„Ale neměl jsem to jednoduchý. Děti na mě pokřikovaly — ale ne soukromě, ale normálně přede všema! Třeba: „Peldo, proč byla druhá světová, když je bůh láska?!“ A tak. Nejhorší bylo, že jsem měl problém i se třídní. Byla to taková kovaná komunistka, milovala Sovětskej svaz — mimochodem, teď chodí do kostela — že mě třeba postavila před celou třídu a prej jak to, že soudruh Gagarin neviděl v nebi boha? Že prej — dokud jí neodpovím, tak si nesmím sednout.“ (to je teda fakt hnusný — přitakávám). Nevěděl jsem, co mám na to říct — tak jsem mlčel. Napadalo mě sice, že bůh je neviditelnej, ale říkal jsem si, že tam moh´ vidět alespoň nějakýho anděla. No byl jsem taky trouba, no…
„Všechno se to ale otočilo, když jsem nastoupil na učňák. Tam to o mně nikdo nevěděl a žádný věřící tam asi ani nebyl. To byly diskotéky v Budějicích (lesknou se mu oči)! Dokonce mě udělali předsedou SSM!“ „Docela změna“, přitakávám (i když…). „No, viď?! (usmívá se) A to si představ, že jsme tam měli jednoho takovýho zvláštního kluka, kterej třeba nechodil ve středu na vycházky. My jsme měli vycházky pouze ve středu. On nechodil, no nechodil — ve čtvrtek utíkal tajně oknem. Já mu záviděl. Říkal jsem si, že určitě chodí za nějakou holkou a že musí být moc krásná, když pro ni tak riskuje.
On byl jedinej, kdo nebyl v SSM. A jednou za mnou přišel můj třídní, kterej byl zároveň šéfem SSM na škole a povídá, že bych ho prý měl zkusit zlomit, že on je věřící a já že prý mám v papírech, že jsem taky chodil do kostela a že bych mu mohl vyprávět, jak jsem jako prozřel a jaká je to blbost. Je fakt, že mě napadlo, že jsem mu mohl vyprávět o tom Gagarinovi, ale jinak nevím, co bych mu měl povídat…
Jenže on po mně vyjel, že ať s tím za ním nechodím, že asi nevím, co se v tomhle režimu křesťanům děje! No — já to vážně nevěděl, a tak jsem si to nechal všechno vyprávět. Zažil toho teda fakt hodně — byl i na výslechu a tak… No, zkrátka ve mně zažehnul jiskru víry, která jen doutnala, a já nevycházel z údivu. Byla to fakt ťafka…
Ta hlavní facka ale přišla na jedný schůzi SSM, kam jsem ještě nějaký čas chodil. Přijel tam nějakej vysokej soudruh a povídal o plnění plánu, splnění závazku spolupráce s místním JZD — vychvaloval hlavně soutěž v sečení louky a tak. Pak ale úplně změnil výraz v obličeji a takovým přehnaně oficiálním hlasem povídá, že nyní přichází hlavní část schůze a vytáhnul z aktovky, kterou jsem mu mimochodem hrozně záviděl, no záviděl — byla symbolem jeho nadřazenosti…flašku rumu a prý — nechte kolovat. Problém byl, že já rum nesnáším. Jezdil jsem totiž do školy na kole, a to v létě i v zimě, a pak jsem si ho schovával u jedný starý paní ve Vožici. A ona byla moc hodná a bylo jí mě líto, a tak mi vždycky v zimě uvařila čaj s rumem, no — spíš rum s čajem. Hrozně jsem to nesnášel a vypěstoval si k němu fakt averzi. No a tak povídám, že děkuji, ale já pít nebudu a on se na mě obořil — že jsem ho zklamal, že je to nesoudružský a tak. Bránil jsem se, že alkohol piju, že mám jenom problém s rumem… Tak jsem přestal do SSM chodit nadobro…
Díky tomu jsem se ale mnohem víc přiblížil k Láďovi — tak se jmenoval ten věřící kluk. Časem i on získával větší důvěru, a pak mi tajně sdělil, kam utíká každý čtvrtek — nejdřív totiž odmítal cokoliv říct. On jezdil do Budějic na tajný křesťanský setkání mladých (taky znám takový setkání — dodávám, ale já spíš sektání, než setkání). Jednou mi dokonce nabídnul, že jestli mám odvahu, že můžu jet s ním! Já to bral jako vrchol tajemství a konspirace.
Nejdřív to byla obyčejná mše v Katedrálním kostele — tak se mu tenkrát říkalo. Byl jsem v šoku, kolik je tam mladých a hlavně normálních lidí. Představoval jsem si samý postižený na vozíčkách a tak. Dokonce tam byla jedna dívčina, která se mi už na první pohled hrozně moc líbila. Proto jsem se taky — hned jak jsme vyšli z kostela — za nima vrhnul. Hrozně jsem si chtěl s nima povídat, no s nima — spíš s ní, no… Láďa mě ale chytil docela hrubě za rukáv a strhnul mne k sobě a povídá „Neblbni, tady se bavit nesmíš!“ Byl jsem z toho v šoku, ale později mi vysvětlil, že kolem je spousta tajnejch a vše se nahrává — kdo tam chodí, kdo s kým si povídá a tak…
Odvedl mne do blízkého parčíku, a tam se najednou objevilo několik lidí, který byli i v kostele a dokonce pak přišla i ta holčina! Konečně jsme si mohli hodně popovídat a já dokonce objevil i kluka, o kterém mluvila moje sestra, která byla mnohem aktivnější než já — jmenoval se Pavel a měl všechno fakt hodně promyšlený. Nakonec jsme se asi rok scházeli u něj doma — museli si mě ale nejdřív trochu proťuknout, aby ze mě neměli strach. Mluvili jsme o všem, ale hlavně o náboženských tématech — moc mi to dalo…“
„Hele, a jak si vlastně poznal Zdenu?“ Ptám se, abych směřoval povídání raději už jiným směrem. „Ty, to by bylo fakt na dlouhý povídání a nejlíp u něčeho ostřejšího k pití“, odpovídá s únavou ve tváři. „Dobře, tak příště…“
Usmějeme se na sebe jako vděční posluchači s kolegyní Janou s nádhernýma mandlovýma očima a je nám fajn…