Kapitán, loď a vítr, který nefouká nikomu

Bez záměru je i ten nejsilnější vítr k ničemu. Cíl je přístav, ale záměr je kompas. A loď bez kapitána, který ví, kam chce plout, se dřív nebo později prostě ztratí.

Dlouhou dobu jsem měl v hlavě zmatek mezi dvěma slovy: záměr a cíl. Na první pohled to zní skoro stejně, ale v praxi je to rozdíl mezi tím, jestli ovládáš kormidlo – nebo jen doufáš, že tě vítr foukne správným směrem.
Kapitán ví, kam pluje
Představte si loď. Má plachty, posádku, kompas, mapu, všechno. Ale bez kapitána, který ví, kam chce doplout, je to jen plovoucí dřevo. Kapitán je ten, kdo má plán, kdo určuje směr. Sleduje obzor, opravuje kurz, hlídá, aby loď nesjela na mělčinu.
To je náš vědomý záměr. Ta část v nás, která říká: „Tímhle směrem chci jít.“ Nemusí znát každý detail, ale má jasno v tom, kam směřuje.
Podpalubí maká. A ani o tom nepřemýšlí.
Podpalubí – to jsou všichni ti plavčíci, námořníci, strojníci. Ti, kteří prostě dělají. Nevymýšlejí filozofii kurzu. Nepřemítají, jestli je ten vítr správný, ani neřeší, co si o nich myslí ostatní lodě. Makají. Každý den, znovu a znovu, dělají, co je třeba. A přesně takhle funguje i náš život. Záměr určuje směr, ale každodenní činnost je ta, která nás skutečně posouvá.
Bez směru je vítr zbytečný
Možná znáte ten citát: „Kdo neví, kam pluje, tomu žádný vítr není příznivý.“ A to je pravda. Protože když nevíte, kam jdete, je úplně jedno, jestli fouká zleva, zprava, nebo ze všech stran najednou. Všechno se pak zdá jako překážka. Ale když víte, kam plujete, i protivítr se dá použít – třeba k obratu, k manévru, k růstu.
Záměr jako kompas, cíl jako přístav
Záměr není totéž co cíl. Záměr je směr. Cíl je místo, kam doplouváte. Záměr říká: „Chci žít naplněně.“ Cíl říká: „Chci dokončit tu knihu, přestěhovat se, založit firmu.“ Ale bez záměru se i ty největší cíle stávají prázdnými.
Je to jako doplout do přístavu, který vám vlastně nic neříká.
A tak si občas zkontrolujte kurz
Každý den je jedno malé máchnutí pádlem, utažení lana, nastavení plachty. Dělejte to, co je teď před vámi. Neřešte, jestli už vidíte pevninu. Stačí, když si občas vylezete na palubu, podíváte se k obzoru a řeknete si: „Jo, tímhle směrem chci pořád jít.“ Protože o tom to celé je – být kapitánem, ne trosečníkem.