Kam se poděli muži? A proč už se jim vlastně ani nechce vracet

Mužství se změnilo v podezřelý zločin a muži se stáhli – do dílen, ticha i lesa. Ne proto, že by neměli co říct, ale protože už příliš často slyšeli, co všechno dělají špatně.

Naši dědové postavili domy, zasadili stromy a mlčky snášeli život. My si objednáváme psychoterapii, abychom vůbec pochopili, kdo vlastně jsme – a proč nás pořád někdo chce opravovat. Mužství se stalo podezřelým zločinem. A muži to vzdali.
Dnešní svět má problém. Vlastně dva. Tím prvním je, že neví, co chce od mužů. A tím druhým, že to stejně dostane.
Kde jsou ti chlapi, co uměli zatlouct hřebík, lupnout v hospodě tři piva a doma občas mlčky koukali do blba? Kde jsou ti otcové, kteří občas působili jako lednice s rukama, ale byli tam – prostě jen tak – a stačilo to?
Ne, neomlouvám necitlivost. Jen popisuju proměnu. Z chlapů se v posledních dekádách stali něžní přátelé, občas terapeuti, často kuchaři, někdy maminkové… a stále méně muži. Tedy, pokud se za „mužství“ považuje něco víc než správná poloha záchodového prkénka a schopnost naslouchat partnerce víc než vlastnímu svědomí.
Dospělý muž: ztracený druh?
Možná jste si všimli, že o mužích se dnes mluví buď jako o násilnících, nebo jako o nezralých klucích. Buď toxičtí, nebo dětinští. Buď patriarchát, nebo apatie. Občas nějaký výjimečný samec s podcastem o studené sprše. Ale většinou spíš neviditelná šedá zóna, která není dost citlivá na terapii a zároveň už nemá koule být mužem.
Mladí kluci dnes nevědí, jak být muži, protože to neměli od koho odkoukat. Starší muži si zase připadají, že jsou v novém světě jak dinosauři ve veganské kavárně. A ti mezi tím? Těm se chce buď do lesa, nebo aspoň někam hodně daleko od výčitek, očekávání a nároků.
O čem se nemluví (ale mělo by)
Přestože se mužství proměnilo, tlak zůstal. Muž má být současně chápající, emočně stabilní, feministicky vzdělaný, dobře vydělávající, nepříliš dominantní, zodpovědný, ale ne moc vážný… a hlavně neděsit. A tak vzniká něco jako nový typ muže: „emočně upravený fíkus“. Hezky se hodí do bytu, umí se omluvit a moc nepřekáží. Jen občas trochu vadne, protože se nesmí moc rozpínat. A hlavně neříkat, co opravdu cítí. Třeba že má vztek. Že je frustrovaný. Že neví, co se to sakra děje.
Cesta zpět… nebo jinam?
Mužství není ani pivo, ani pláč. Ani sekera, ani jóga. Ani mlčení, ani sdílení. Je to něco, co si každý musí najít sám – a co nesnese příliš vnějších návodů. Zralý muž ví, kdy má být pevný a kdy měkký. Kdy jít pryč a kdy zůstat. A taky ví, že jeho síla není v tom, co si o něm myslí ostatní – ale v tom, že sám sebe unese. Možná nejsou muži ztraceni. Možná se jen schovali do dílen, do ticha, do lesa nebo do sebe. Ne proto, že by neměli co říct – ale protože už příliš často slyšeli, co všechno dělají špatně. A tak čekají. Než je někdo přestane napravovat. A začne slyšet.