Jsme svobodní, jen když to nikdo nevidí

Říkáme si, že jsme svobodní. Ale opravdová svoboda často přichází až tehdy, když zhasneme světlo a nikdo se nedívá. Veřejně nosíme masky, soukromí je naše jediné hřiště.

Říkáme si, že jsme svobodní. Že žijeme v době, kdy můžeme dělat a říkat, co chceme. Jenže zkuste si nahlas na poradě zazívat, v tramvaji začít zpívat nebo na rodinné oslavě přiznat, že nesnášíte bramborový salát – a hned zjistíte, kolik té údajné svobody vlastně zbylo.
Veřejně se pohybujeme v kleci rolí. Kolega musí být loajální, soused „slušný“, manželka usměvavá, syn vděčný. Naše nezávislost se pak redukuje na chvíle, kdy zhasneme světlo v ložnici, sundáme masku a můžeme si dovolit být trochu trapní, trochu smutní, trochu skuteční. Tam, kde není publikum, není ani cenzura.
Paradox je, že se za tyhle krátké okamžiky intimní svobody často stydíme víc než za všechny „společenské úspěchy“. Když nás někdo přistihne, jak tancujeme sami v kuchyni, zrudneme jako přistižení školáci. Jako by pravé já bylo něco, co se musí skrývat, zatímco naše uhlazené já je to, co má mít „veřejné razítko“.
Psychologie tomu říká sociální masky, ale obyčejně je to jen strach. Strach, že když ukážeme, kdo jsme, budeme směšní. Přitom právě ta směšnost je největším důkazem svobody – protože směšný může být jen ten, kdo není svázaný.
Možná bychom se měli ptát: jestli je naše svoboda závislá na tom, že se nikdo nedívá, není to spíš alibi než svoboda? A není ten opravdový luxus právě to, když dokážeme být sami sebou i tehdy, když publikum zůstává v sále?