Jak umlčet člověka, aniž byste mu cokoliv zakázali

Dnes už se nezakazuje. Dnes se mlčí. Obsah může existovat, být „v pořádku“ – a přesto se k nikomu nedostane. Jak funguje nejtišší forma cenzury a kdo dnes rozhoduje o tom, co vůbec uvidíme?

Kdysi to bylo jednoduché. Když něco nesmělo zaznít, zakázalo se to. Někdo to podepsal, někdo to obhajoval, někdo proti tomu protestoval. Bylo jasné, kdo rozhodl a proč.
Dnes je to sofistikovanější. Dnes se nic nezakazuje. Jen se to… nestane.
Ticho bez vysvětlení
Před pár dny jsem zveřejnil text a video, které bylo – alespoň z mého pohledu – klidné, neútočné a dokonce povzbuzující. Bez vulgarit, bez agrese, bez porušení zákona. Nestalo se nic. Doslova nic. Žádné upozornění. Žádné porušení pravidel. Žádná výzva ke smazání. Jen ticho (kdyby mi napsali, že jsem něco porušil a ať video smažu - byl bych sice naštvaný, ale poslechl bych).
Obsah existuje, ale nikam se nedostal (u mých psychologicko-filozofických témata není tak snadné získat vysoká zhlédnutí, ale standardně už se dostávám přes tisíc - a najednou 7 a druhý den 12!). Jako by byl položen do prázdné místnosti, kam nikdo nechodí.
A právě to je ten rozdíl oproti minulosti: dnes už vás nikdo necenzuruje otevřeně. Dnes vás prostě nepustí do oběhu. A tak si tak říkám, kde jsou ony společnosti pro ochranu svobody slova? Proč o tom nemluví nebo jsou i ony umlčovány?
Neviditelný trest
Tohle je forma moci, která je mimořádně účinná. Protože: se proti ní nedá odvolat, nemá tvář, nemá podpis, nemá jasná pravidla. Neřekne vám: „Tohle je zakázané.“ Jen vás přestane brát v potaz.
A vy si nejste jistí, jestli: jste udělali chybu, jste řekli něco špatně, nebo jste prostě zmizeli v systému, který nemá povinnost vám cokoliv vysvětlovat (do teď mám u videa označeno „bez omezení“, tedy vše je údajně v pořádku).
Kdo dnes rozhoduje o tom, co uvidíme?
Tohle není otázka technická. To je otázka moci. Kdo určuje: která slova jsou „citlivá“, která témata „nevhodná“, a která sdělení se k lidem vůbec dostanou?
Nezákonný obsah teď stranou – tam je hranice jasná a legitimní. Ale všechno ostatní? Já zjevně použil zakázané slovo „bodyshaming“...a to jsem se pouze snažil vysvětlit, že to není problém mužů - my neřešíme vzhled milované osoby, je to mnohem spíše projev konkurence mezi ženami = opravdu je tohle důvod k tak razantnímu „nepostihu“?!?
Kdo rozhodl, že některá slova mají nižší „hodnotu viditelnosti“? Kdo stanovil, že určitá témata se sice smí vyslovit, ale nesmí se šířit? A hlavně: Kdo za to nese odpovědnost?
Nejtišší forma cenzury
Největší paradox dneška je tenhle: můžete říct skoro cokoliv – ale není zaručeno, že vás někdo uslyší.
A tak se vytváří svět, kde: svoboda slova formálně existuje, ale její dosah je regulován neviditelně, bez dialogu, bez kontroly, bez možnosti obrany. Tohle není křiklavá diktatura. Tohle je tiché přesměrování reality.
Kolik hlasů jsme nikdy neslyšeli?
Možná to nejnepříjemnější není ani to, že se to stane jednomu člověku. Ale otázka: kolik rozumných, neškodných, zajímavých myšlenek se k nám nikdy nedostalo? Ne proto, že by byly nepravdivé. Ne proto, že by byly nebezpečné. Ale proto, že někde neprošly neviditelným sítem. A nikdo přesně neví, jak to síto funguje.
Závěrem (spíš otázkou než odpovědí)
Možná by stálo za to přestat se ptát, jestli máme svobodu slova. A začít se ptát: kdo dnes rozhoduje o tom, co se k nám vůbec dostane. Protože umlčet člověka dnes neznamená mu něco zakázat. Stačí ho nechat mluvit do prázdna. A to je možná nejnebezpečnější forma ticha, jakou jsme kdy vymysleli.