Jak nejlépe pomoci světu aneb co sám zmůžu?

Věříte, že naše myšlenky a energie mohou ovlivnit nejen náš život, ale i svět kolem nás? Zbavte se negativních programů, začněte přitahovat pozitivní a staňte se požehnáním pro své okolí!

Já vím, že to zní tak nějak pubertálně naivně, ale pokud připustíte moje závěry jako možné či dokonce pravdivé, pak máme před sebou ohromnou možnost našeho vlivu v tom nejlepším smyslu slova. Jak je to myšleno?
Ano, vím, že mohu ovlivňovat pouze svůj Vesmír, svoji realitu, ovšem na druhé straně si připomeňme přirovnání o magnetech na stole. Tedy, představme si pro názornost extrémní situaci (to, aby to co nejlépe vyniklo) = letadlo, kde se na palubě většina lidí intenzivně bojí, že spadne a někteří to dokonce téměř očekávají. Co se podle zákona přitažlivosti stane? Ano, letadlo pochopitelně spadne. A teď si představte, že tam sedí jeden člověk, bez negací a bloků, který ví, že v pořádku doletí. Vyšší bere – lze tedy téměř s jistotou říci, že letadlo v pořádku doletí a to díky tomuto jedinému člověku – člověku s pozitivní energií a pozitivním přitahováním. Chápete už svoji úžasnou moc, kterou máme k dispozici?
Já vím, že to byl velice extrémní případ, ale jak si tedy jinak vysvětlíte, že existují vesnice, které jsou několikrát po sobě vyplaveny vodou a třeba dokonce ani kolem nic neteče – je to „pouze“ z bleskových přívalových dešťů a třeba hned vedlejší vesnice je v pohodě? Anebo fakt, že existují lidé, kterým se jakoby „smůla lepí na paty“ a zažívají jednu katastrofu za druhou? A naopak – jak vysvětlíte těch mnoho příkladů, kdy se řádové sestřičky během morových epidemií nenakazily i když se pohybovaly denně, vlastně neustále mezi nemocnými a v tak nakažlivém prostředí?
Má to ale i negativní aplikaci téhož pravidla = jak si jinak vysvětlit, že nějaký (promiňte) „magor“ řídí auto jako „čuně“, způsobí bouračku a jemu se nic nestane? Zkrátka v sobě nemá program, strach „musím jet opatrně, abych se nezabil“. Možná ale ten, kdo to „odskáče“ má v hlavě program, strach typu „lidi jezděj jako magoři“ apod.
Raději ještě jednou = když si pomůžu sám, tedy ve smyslu zbavím se vlastních negací, bloků a když přestanu přitahovat negativní věci, úžasně tím pomohu i svému (a poměrně i vzdálenému) okolí…a když ještě nejen přestanu přitahovat negativní věci, ale ještě i začnu přitahovat ty pozitivní = moje existence je přímo „požehnáním“ pro okolí = no není to přeci paráda? 😉
Zkrátka přijmi svět takový jaký je (pokud tě něco stále vytáčí, tak si to vyčisti = přijetím (akceptační metodou) anebo klidně nějak jinak, co je tvému prožívání příjemnější) a raduj se z pěkných věcí = tím jich do svého života přitáhneš ještě víc.
A trošku osobnější závěr této kapitolky = netvrdím, že to tak musí být a třeba ještě změním názor, ale já tak nějak celý život slýchám názory, že furt o něčem přemýšlím, „furt moc přemejšlíš, nepřemejšlej“ apod. – nevím no, těm pokynům teda moc nerozumím… Nevím, co bych měl dělat jiného, než přemýšlet! Ale třeba to bude znamenat, že já prostě potřebuji, aby věci měly smysl, hlubší – ideálně hluboký smysl, proto můj despekt třeba k organizovanému sportu. A když věci nemají smysl, tak se tak nějak nemůžu dokopat k tomu to dělat. A tak mi taky došlo, že to je možná i ono, totiž věci asi nemají mnohdy smysl…když to přeženu, tak ono možná asi nic nemá smysl a to, co člověku zůstává jsou vlastně hezký chvilky, takže má asi smysl se věnovat hezkým chvilkám. Mám ale pak obavu, abych zase nebyl nějaký hedonista nebo sobec, ale to jsou asi zbytky mých vnitřních programů. Prostě jde o hezký chvilky a nic jiného nemá smysl – když už tedy, tak jsem spíš epikurejec, než stoik. A ze všeho se dá udělat hezká chvilka nebo najít to, co je tam hezkého. A třeba, protože já mám problém s definicí štěstí, tak třeba to je ono – třeba já tomu štěstí říkám hezká chvilka…prostě mít radost, radostný život, ano – to mi vnitřně sedí, vyhovuje…