Improvizuješ, nebo hraješ roli? A proč ti druhý kazí představení

Stále čekáš, že druzí zahrají podle tvého scénáře? Možná nehrají špatně – jen vůbec nehrají. A ty místo života jen recituješ roli. Co kdybys začal improvizovat?

Všimli jste si někdy, jak strašně často jsme zklamaní z ostatních? Neřekli to, co jsme čekali. Neudělali to, co jsme potřebovali. Tvářili se jinak, než by podle scénáře měli.
A přitom nás ani nenapadne, že problém není v jejich replikách – ale v tom, že hrajeme úplně jinou hru.
Je život divadlo?
Samozřejmě. Otázka je jakého druhu. Někdo totiž život hraje jako Shakespeara. Role, text, přesné pořadí replik, dramatická pauza ve třetím dějství a tragédie ve finále. Někdo jiný improvizuje. Žádný scénář, žádný režisér, jen reakce na přítomný okamžik – co přijde, s tím pracuju.
A pak se potkají.
Jeden čeká, že dostane naprosto jasnou odpověď na jasně položenou otázku:
„Miluješ mě?“
Druhý improvizuje a zamyslí se:
„Co pro tebe znamená láska?“
A problém je na světě.
Režisér vs. improvizátor
Ten, kdo hraje roli, má předem jasno: jak se bude tvářit, co má říct, co se má stát. Přesně jako ve hře. Věří, že když to vše zvládne bez přeřeknutí, život se mu odvděčí potleskem. Ale druhý člověk ten scénář nedostal. Neví, že teď má pronést zamilovanou větu. Nebo že má být pohoršen. Nebo že se má omluvit přesně tou větou, která nám už od včera zní v hlavě.
A tak to celé vypadá, že „nechápe“, že „to kazí“, že „nemá emoce“.
Ale možná jen hraje jiný žánr. A nebo možná vůbec nehraje. Možná jen žije.
Proč se tolik lidí drží role?
Protože v roli je jistota. Scénář je přehledný. Víš, co máš říkat. Co si máš myslet. A hlavně – víš, co máš čekat od ostatních.
Improvizace naproti tomu znamená přiznat si, že vlastně nevíš vůbec nic. Že každá reakce může být překvapivá. Že nemáš kontrolu. Že ti druhý může říct cokoli – a ty budeš muset reagovat… ne jako postava, ale jako člověk.
A to bolí. Protože na to nás nikdo nepřipravil. Ve škole nás naučili recitovat – ale ne naslouchat bez očekávání.
Vztahy jako špatně sehrané divadlo
Často se hádáme, protože jeden říká:
„Tak přece víš, že když se takhle tvářím, máš se omluvit!“
A druhý odpoví:
„Cože? Já myslel, že jsi jen unavená.“
Jeden hraje manželské drama, druhý odpočinkovou komedii. Výsledkem je fraška. A frustrace.
Čekáš odpověď typu „Miluju tě“ – a přijde „Co je k večeři?“
Čekáš omluvu – a přijde „To je tvoje věc.“
Čekáš lásku – a přijde realita.
A pak pláčeš v zákulisí a říkáš: „On mě vůbec nechápe.“ Ale možná tě chápe. Jen si zrovna improvizoval. Zatímco ty jsi měla pečlivě naučenou roli. A v jeho verzi prostě tvoje postava nebyla hlavní.
Svoboda improvizace
Improvizace je děsivá. Ale také nádherná. Protože v ní není chyba. Je jen reakce. A další reakce. A posun.
Nemusíš se ptát, co máš říct. Prostě mluvíš. Nemusíš znát pointu. Prostě jdeš dál. A svět se stane mnohem přirozenějším místem.
Je to jako rozhovor s člověkem, který tě opravdu poslouchá. Ne ten, co čeká, až na něj přijde řada. Ne ten, co hraje vlastní hru. Ale ten, co s tebou tančí – i když neví, jaký je rytmus.
Závěrečná otázka: Kdy ses naposledy sám sebe zeptal…
…jestli žiju? Anebo jen hraju? Anebo dokonce jen zkouším?
Protože když hraješ roli, žiješ sice možná perfektně naučený příběh – ale není tvůj. A když improvizuješ? Možná zakopneš. Možná zadrháváš. Ale jsi to konečně ty.
A jestli někoho improvizací vyděsíš? Možná to znamená, že byl zvyklý jen na tvou roli. Ale ne na tebe.