Pro přispění do diskuse se prosím přihlaste.

Přihlásit se

Zbývá 2000 znaků nebo 10 odstavců.

MB

Už víme, co je v životě důležité, kvůli čemu nemá smysl se rozčilovat a že všechno nemusí být hned teď.

Nedávno jsem četla sci-fi o muži, který po katastrofě zůstal sam na Zemi. Mockrát zpracované téma. Ten muž půl knížky nedělal skoro nic, než mu došlo, že by to chtělo víc aktivity. Strašně mi lezl na nervy. Uvědomila jsem si, že jsem z generace, která vyrostla na verneovkách a tam hrdinové nikdy neseděli a nezírali, ale přemýšleli nad tím, že za půl roku bude zima. Vyrůstali jsme v době, kdy se cenila práce (nemyslím v zaměstnání), ale to, že manžel postaví nový plot, někdo vymaluje osamělé sousedce. Takové ty obyčejné činnosti.

Krásnej příspěvek, díky zaň.

Patřím k těm, kdo už nic nechtějí. Patřím těm, na kom si jeho nadřízení váží, že pokud mu smrt nesedí na jazyku, do práce přijdou, jsou spolehliví. Už toho sice nezvládáme tolik, co před třiceti lety, vyvažujeme to však tím, že v jednom kuse nezíráme do mobilu. Patřím k těm, jehož když se ve fabrice pokusili udělat teamleaderem, omluvil jsem se, že se ve svém věku nechci učit nic nového, že to už mám dávno za sebou.

  • Počet článků 240
  • Celková karma 10,12
  • Průměrná čtenost 175x
Ptali jste se někdy na otázky fungování Vesmíru a lidské společnosti v nejobecnějším smyslu? Já ano a vlastně celý život. Netvrdím, že jsem něco vymyslel či vytvořil – já zkrátka rád pozoruji. Pozoruji a vnímám sebe, své vnitřní reakce. Pozoruji svět a lidi kolem a jejich reakce a interakce. Nedělám si nárok na objektivní pravdu a ani netvrdím, že můj výklad je jediný možný nebo správný. Jediné, na čem opravdu trvám, je moje absolutní otevřenost, upřímnost a opravdovost…zbytek je na Vás.
Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.